První čtení: Genesis, 1, 1–5 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.
Druhé čtení: Skutky 19, 1–7 Zatímco byl Apollos v Korintu, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam se setkal s nějakými učedníky. Zeptal se jich: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Odpověděli mu: „Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.“ Pavel řekl: „Jakým křtem jste tedy byli pokřtěni?“ Oni řekli: „Křtem Janovým.“ Tu jim Pavel prohlásil: „Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm – v Ježíše.“ Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení. Těch mužů bylo asi dvanáct.
Evangelium: Marek 1, 1-11 Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Je psáno u proroka Izaiáše: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“ V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
Dnešní kázání bude o významu křtu pro nás. Všichni čtyři evangelisté zmiňují událost, která se uskutečnila na začátku působení Pána Ježíše Krista, a tou je jeho křest. To vypovídá o tom, že se jedná o zásadní moment. Ježíš totiž touto událostí zahajuje své veřejné vystoupení. Evangelisté ukazují Ježíše v prvé řadě jako člověka, který se ještě ke všemu staví na břehu Jordánu do řady s hříšníky, což je opravdu pohoršlivé i pro samotného Jana Křtitele, který v Matoušově Evangeliu reaguje slovy: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“
Je na místě otázka, proč se Kristus vlastně nechal pokřtít. Proč by měl být pokřtěn Boží syn? Je jasné, že tento křest mu „nic nepřidal“. Tím, že Kristus přistoupil k tomuto „úkonu“, ukázal však pokračování s Janovou službou: bylo totiž vhodné, aby se Kristus právě při Janově službě „zjevil“ jako ten, který „přebírá štafetu“ od svého předchůdce, jenž svým působením připravoval půdu pro jeho příchod.
Tímto aktem Ježíš rovněž potvrdil, že Jan byl skutečně poslaný od Otce, že jeho křest byl „v Božím plánu“: a tímto veřejným symbolickým uznáním předchůdce a jeho služby nepřímo poukázal na sebe, lépe řečeno na svého nebeského Otce.
A z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ Kdo má rád Žalmy, zde poznává slova druhého žalmu. Slova, která prozrazují Boží laskavost v Ježíši Kristu. V Ježíši se ukazuje Bůh takový, jaký je. Proto tato slova zaznívají právě na začátku jeho veřejného působení, protože Ježíšovým hlavním posláním zde na zemi nebylo jenom vítězství nad smrtí skrze vlastní vzkříšení, ale také ukázání nám Boha takového, jaký doopravdy je, bez všech těch starozákonních nánosů a falešných představ, které lidi během své historie na Boha nabalili a nabalují dodnes. A tak nás Ježíš učí o láskyplném a milosrdném Bohu.
I my jsme byli pokřtěni a křest nás začleňuje do těla církve, do rodiny Božího lidu. A v této rodině se od pokolení do pokolení předává víra v Boha tak, jak nás o něm učí Ježíš. To je ta víra těch, kteří už od prvních staletí žili s Bohem a předali nám to, co se oni o Bohu naučili. A my máme za úkol, abychom v tomto předávání pokračovali. Děláme to?
Smyslem křtu je proto účast na Božím dění, na zvěst o učení Ježíše Krista. Křest je pečetí, kterou na nás Kristus vtiskl jako na své vlastnictví. Hřích, zlo a smrt nám nemohou už zabránit ve vstupu do Božího království, budeme-li o to upřímně stát, jak píše apoštol Pavel v Listě Římanům: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 8, 38-39).
Křest je naším veřejným přihlášením se ke Kristu, před lidmi i duchovním světem. V zápase mezi Bohem a Satanem, dobrem a zlem, světlem a tmou se jednoznačně stavíme na stranu Boha, dobra a světla. Z toho vyplývá nezbytnost křtu ke spáse. Náš vzhled, náš charakter, naše jednání a chování, celý náš život mají být svědectvím o Boží lásce, dobrotě, čistotě, spravedlnosti, Boží milosti, štědrosti a věrnosti zjevené lidem v Ježíši Kristu. Z tohoto výčtu je ale vidět, že křest spolu s mnohým dobrodiním přináší i určité závazky.
Pokřtěný člověk má plnit Boží přikázání, počínaje Desaterem. Tedy konkrétně nemá zabíjet, smilnit, krást, vydávat křivé svědectví, má ctít své rodiče a především nemá uctívat různé modly, nýbrž má uctívat jen samotného Boha. Ježíš však toho žádá více: pokřtěný věřící nemá snižovat svého bratra (Mt 5, 22), nemá na ženu hledět chtivě (Mt 5, 27), nemá se rozvádět – mimo případ smilstva (Mt 5, 32), nemá přísahat (Mt 5, 34) a má dokonce milovat své nepřátele a modlit se za ně (Mt 5, 44). Má také krmit hladové, dávat pít žíznivým, přijímat hosty, oblékat nahé, navštěvovat nemocné a vězněné (Mt 26, 35–36). Jako člen církve má pokřtěný člověk církev hmotně podporovat, pravidelně se zúčastňovat bohoslužeb, modlit se, postit se a číst Písmo svaté. Má dále svědčit o Kristu a podílet se na evangelizaci světa (Mt 28, 18-20).
Více o křtu také slyšíme v knize Skutků, kde apoštol Pavel zdůrazňuje učedníkům pro jejich další duchovní vývoj, že už po křtu Syna Božího v řece Jordánu nestačí být pokřtěn jen na odpuštění hříchů, ale že je potřeba přijmout Ducha svatého skrze víru v Ježíše Krista, Syna Božího a v této víře nám pak Duch svatý otevírá náš duchovní zrak, a pak i my vidíme otevřená Nebesa, která od základu budou proměňovat náš život.
A jak jsme na tom my, pokřtění členové našeho sboru? Jaký to má význam dnes, že jsme byli pokřtěni? Jaký obraz o nás, kteří jsme byli pokřtěni, mají lidé? Plníme řádně své křestní závazky? Pokud ne, máme co napravovat. Křest je sice neopakovatelný, ale přesto bychom se k němu měli stále vracet jakožto k východisku našeho křesťanského života. Od křtu se také může odvíjet náš další růst ve víře. Myslím, že dnešní Svátek křtu našeho Pána a nedávný začátek nového roku jsou vhodnou příležitostí, abychom si připomněli svůj křest, anebo se případně nechali pokřtít. Všechna dobrodiní i závazky, které ze křtu plynou, jsou nám přece příležitostí k prohloubení víry k Bohu. Kéž tento rok skutečně prožijeme k Boží slávě a chvále a k užitku našich bližních.
Amen.
Phanuel Osweto 7. leden 2024