První čtení: 1 Královská 19, 15–16.19–21 Hospodin mu řekl: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe. Odešel odtud a našel Elíšu, syna Šáfatova, jak orá. Bylo před ním dvanáct spřežení a on sám při dvanáctém. Elijáš k němu přikročil a hodil na něj svůj plášť. Elíša opustil dobytek, rozběhl se za Elijášem a řekl: „Dovol, ať políbím otce a matku. Pak půjdu za tebou.“ On mu řekl: „Jdi a vrať se! Nezapomeň, co jsem ti učinil.“ Obrátil se tedy od něho, vzal spřežení dobytčat a obětoval je. Maso uvařil na dříví z jejich jha a dal je lidu, a ti jedli. Potom vstal, šel za Elijášem a přisluhoval mu.
Druhé čtení: Galatským 5, 1.13–14 Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!
Evangelium: Lukáš 9, 51–62 Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam je nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A šli do jiné vesnice. Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“
Bratři a sestry, dnešní evangelní čtení nám líčí události v okamžiku, kdy Ježíš dovrší svoji cestu služby. Míří k Jeruzalému. Na tuto cestu volá i svoje učedníky. Tři lidé přicházejí na scénu jako ti, kteří se chtějí za Ním vydat. Ale nejprve, jako prolog, zmiňme konflikt v samařské vesnici, která odmítla Ježíše přijmout. Rozezlení učedníci navrhují pro ně těžký trest. Argumentují posvátným textem Písma. Jako kdysi Eliáš i oni můžou přivolat oheň, aby je zahubil. Je to přece opřeno o svatý text. Ježíš to odmítne zcela rezolutně. Odmítá srovnávat nesrovnatelné. Odmítá radikalismus ohně, radikalismus likvidace nepřítele. Zaráží nás, čeho jsou Petr s Janem schopni?
Přesto tento oddíl, který máme dnes vykládat, je o radikalismu, ale úplně jiném. O radikalismu Ježíšově, se kterým nás volá k jasnému rozhodnutí a k následování. Tři úplně anonymní lidé, o nichž nevíme vůbec nic, dokonce ani nejde zjistit, jsou-li to muži nebo ženy. První je označen jen jako „kdosi“. A ten kdosi pronese slova: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Tato nabídka je v evangeliích zcela výjimečná. Nikde jinde se nestane, že by se někdo k následování nabízel sám. Vždycky je to na Jeho zavolání.
Ježíš však nezazáří nadšením a nezajásá hned nad takovými slovy. Pronese namísto toho slova, která ten dotyčný jistě nečekal: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Je to souhlas, nebo odmítnutí? Ne, On tohoto člověka neodmítá. Jen upozorní na to, že kdo chce za Ním opravdu jít, toho nečeká ani sláva, ani věhlas, ani dobré bydlo. Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.
Všichni máme nějaké svoje zázemí. Máme útočiště, kam můžeme přijít v době nepohody. I ta zvířata se mají kam ukrýt. Ježíš ale nemá, kde by si odpočinul. Je mnoho lidí, kteří mají upřímný úmysl Ho následovat. Je a vždycky bylo mnoho upřímných nadšených lidí, kteří v určité chvíli zahořeli touhou jít za Kristem. Tak jako tento člověk. My často o druhých pochybujeme, když pronášíme už vlastně téměř rovnou soudy: Kdoví, jak dlouho mu to vydrží. Možná, že když se to opravdu stane, odmítáme připustit, že na tom můžeme mít sami svůj podíl. Na druhé straně člověk musí vědět, že jít za Ježíšem vždycky něco stojí. Osobně nevím, jestli bych se dozvěděl tolik věcí o Ježíšovi, kdybych se nestal farářem a nekázal bych evangelium každý týden. Nevím, jak bych dopadl, kdybych tuto nabídku nepřijal a vrátil bych se do Keni. Dobrým křesťanem se ale člověk nestává tak, jako když někdo vstoupí do nějakého spolku a dostane členskou průkazku. Nejde o to někam patřit, ale především patřit Někomu. Jde předně o to poslouchat Někoho a následovat Ho. Ježíše Krista. Když mi řekne: Phanueli, zůstaň v Česku, abys pro mě sloužil, pak Ho musím poslechnout. Křesťan je od slova Kristus. Je to Kristův člověk – a česky můžeme dodat, že je to Kristovec. A skutečně jít za Ním člověku nedává žádná zvláštní práva a privilegia. Jít za Ním může být naopak komplikace. Pro mě ta komplikace byla a pořád je, že veliká část mé rodiny zůstala ode mne velice daleko, musel jsem a ještě musím přijmout nové zvyky a někdy se i naučit nové věci – a to není žádná sláva, přátelé!
Ježíš jde do Jeruzaléma, kde Jej také žádná sláva nečeká. Jdeme-li my za Ním, tak s tím počítejme. Ale na scéně se objeví další, druhá postava. A ta je přesným opakem té předchozí. Tentokrát se ten člověk sám nenabízí, ale Ježíš ho zavolá. „Následuj mě.“ Je to jasná výzva. Když Ježíš povolával svoje nejbližší učedníky, většinou řekl jen: „Pojď za mnou“ – a ten člověk šel, až nás při tom šokovala ta samozřejmost jeho uposlechnutí. Ani v tomto případě ten člověk neodmítne, ale má jedno jediné přání. „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Není to nějaká jeho podmínka, kterou by ten člověk přednesl. Je to pouhá prosba. Dovol mi… Pochovat otce, to byla pro žida svatá povinnost, související těsně s přikázáním: “Cti svého otce i matku.“ Vlastně i to jeho: „Dovol mi, Pane.“ nedává moc smysl. Pochovat člena Božího lidu, to byla krásná povinnost. A o otci a matce ani nemluvě.
A přesto všechno tady zazní Ježíšovo slovo, které se vymyká tomu, co bylo v Božím lidu správné a samozřejmé: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ Není to tvrdé? Neobrací se tohle Jeho slovo proti samému Božímu zákonu? Je Ježíš tak bezcitný? Není při tomto člověku naopak něco z toho, co chybělo tomu prvnímu? Copak ta jeho prosba nemůže znamenat právě to, že si chce vše důkladně promyslet a nepodlehnout hned svatému nadšení?
Nemůže to znamenat, že neodmítá Kristovo povolání, ale současně se chce zachovat odpovědně a nespálit za sebou všechny mosty? Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Taková představa je samozřejmě věcně nesmysl. Mrtvý přece nemůže nikoho pochovat. Proto je pravděpodobné, že se jedná o staré přísloví, které v Ježíšově době asi kolovalo. A taky se můžeme podle této symbolické řeči dovtípit, jak to vlastně náš Pán myslí. Nenabádá nás, abychom nechávali na holičkách svoje rodiče a dokonce abychom jim odepřeli i tu poslední službu. Ale připomíná, že ve chvíli, kdy jde o následování Ježíše, pak musí jít vše stranou, někdy dokonce včetně vlastní rodiny.
Ježíš káže Boží království a totéž ukládá i tomuto člověku. Boží království je víc, nežli to všechno, do čeho investujeme svoje síly, svůj čas i peníze zde na zemi.
A je tu ještě třetí člověk. Opět zcela anonymní a neznámý. Ten žádá, aby se mohl rozloučit se svou rodinou. Tato scéna ještě prohlubuje důraz té předešlé. Nejde jen o to otce pochovat, ale i rozloučení se s rodinou je problém. Opět symbolická řeč, v tomto případě má ale navíc taky starozákonní pozadí. A to jsme četli dnes z 1. knihy královské. Elíša je povolán od pluhu prorokem Elijášem k úkolu a službě proroka. Ale zdá se, že měl chuť ohlížet se nazpět. Proto poprosil Elijáše: „Dovol, ať políbím otce a matku. Pak půjdu za tebou.“ No a zdá se, že mu to Elijáš dovolil, však s podmínkou, aby se vrátil a nezapomněl na to, že byl povolán. Ježíš na to jistě navázal a jde ještě dál. „Kdo položí svou ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“
Ano, Ježíš je dokonce radikálnější nežli sám velký prorok Elijáš – a to aniž by na kohokoli sesílal oheň hněvu, jako to udělal kdysi on. Chceš-li jít za mnou, pak ti vůbec nic nesmí v této cestě bránit. Ta slova o nezpůsobilosti pro Boží království nejsou nějakou mravní diskvalifikací toho, kdo by se ohlížel při následování zpátky. Ne že by toho takový člověk nebyl hoden. Že by měl slabou víru nebo byl příliš hříšný. To ne. Nejde vůbec o chybějící mravní bezúhonnost takového následovníka, ale jde o jeho nekompetentnost a neschopnost. Když totiž chcete jezdit autem dopředu, musíte hledět dopředu. Pokud se budete ohlížet, pojedete nakřivo a nabouráte – taková jízda vám bude k ničemu.
Ano, i my, když při cestě za Ježíšem nehledíme dopředu na svého Mistra a Pána a neustále se ohlížíme zpátky, můžeme se ztratit, můžeme sejít z cesty.
Sestry a bratří, Ježíš nás chce celé, se vším všudy, nejen napůl, nejen částečně. Dobře ví, že když se budeme chtít za Ním vydat, ale s mnoha předběžnými vlastními podmínkami, ať jsou jakékoli, nemusí z toho následování být nakonec nic.
Ano, Pane, půjdu, ale nejdřív musím to či ono, nejdřív zaopatřit rodinu nebo sebe sama… a potom, když tak… Ježíše nelze přijmout s podmínkami a nelze Ho jednoduše zahrnout do svých vlastních plánů a zvyklostí. Taková je tedy výzva dnešního oddílu: Následuj Krista a pojď za Ním. Dej Ho na první místo. Vždyť Jeho cesta vede přece taky k nim. A proč bychom to měli udělat? Proč máme jít zrovna za Ním a riskovat dokonce možnou ztrátu svého zázemí a pohodlí, svých jistot? Protože ty naše tradice, jistoty, veliké plány a pohody nás neospravedlní před Bohem a ani nemají potřebnou sílu a moc, aby nás uchránily před ďáblem a před zlem. Nestačí na něj. Nestačí na to, abychom skrze ně získali pravý život. Stačí na to jedině Kristova láska, která přemohla i smrt a slavila nad ní vítězství. V tom je ta skutečná a nejhlubší Ježíšova spása. Stůjme tedy pevně zakotvení v Jeho lásce, jak nás nabádá i apoštol Pavel ve svém listu ke Galatským: „Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ Ga 5, 1b. Ano, stůjte pevně i jako sbor v době mé nepřítomnosti, kdy budu daleko od vás, držte se spolu a věřím, že Kristus nám všem bude oporou na našich cestách. Amen.
Phanuel Osweto 26. června 2022 před odletem do Keni