První čtení: Skutky apoštolské 2, 1–11 Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“
Druhé čtení: Římanům 8, 14 – 17 Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.
Evangelium: Jan 14, 8–17 Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky! Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.
Sestry a bratři!
Dnes slavíme mimořádný okamžik. Okamžik, který si připomínají všichni křesťané na celém světě. Naše biblické texty se zaměřují na Ducha svatého a apoštol Pavel nám znovu připomíná, že ti, kdo se nechají vést Duchem Božím, jsou synové Boží, kteří nežijí již v otroctví hříchu, ale mají Ducha synovství, v němž volají – Abba, Otče! Jak je to úžasné, když poznáváme, že Bůh přišel na tento svět, aby nás spasil, a že můžeme jako jeho děti vybudovat pevný vztah s ním.
K události, o níž jsme četli ze Skutků apoštolů, seslání Ducha Svatého na den Letnic, se církev hlásí jako k okamžiku svého zrození. Apoštolové, učedníci a učednice, ti, kteří Ježíše znali, uvěřili v něho, následovali ho, jsou naplněni jeho Duchem – tím jsou jeho. V Písmu se říká: „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ A to je tedy základní charakteristika církve – je to společenství těch, kteří jsou prostoupeni Kristovým Duchem.
Z textu ve Skutcích apoštolů je patrné, že prvním darem Ducha je dar srozumitelnosti, dar porozumění. Přišli lidé z různých kmenů, národů a jazyků, z různých kultur, různého typu myšlení – a náhle všichni rozuměli tomu, když jim apoštolové zvěstovali Krista. To nám chce ukázat, že dar Ducha je dar vzácný a mimořádný. Je to dar a zároveň úkol: Církev má být místem, kde nevýslovná bytost, které říkáme Bůh, se má stát srozumitelnou pro všechny národy, pro všechny kultury, pro všechny generace. A to není úkol jen těch, kteří zastávají učitelský úřad v církvi, není to poslání jen kazatelů a teologů – nýbrž nezbytný úkol každého z nás, kdo patříme do rodiny církve.
Církev má být však také místem, kde si lidé rozumějí navzájem, a má napomáhat tomu, aby si celá lidská rodina, lidstvo jako celek více navzájem rozuměla. Letniční událost, o níž jsme četli, je v Novém zákoně koncipována jako protiklad jiného biblického vyprávění, mýtu o věži babylonské. Tomu místu z knihy Genesis můžeme rozumět jako vyprávění o tom, že lidé jednou chtěli vybudovat civilizaci, která by byla bez Boha a proti Bohu; vysoká věž, namířená až do nebe, jako by chtěla smést Boha z jeho trůnu. A za tento pyšný úmysl byli lidé zraněni v té nesmírně důležité oblasti lidského života, kterou je řeč, schopnost si navzájem rozumět a domluvit se. Došlo tam ke zmatení jazyků. A tato babylonská rána jde lidstvem po všechny generace až podnes – lidé si nerozumějí, nebo si těžko rozumějí. Jsou tu hradby mezi národy, jazyky a rasami… Kolik je ve světě nedorozumění, nenávisti a násilí! Ten starý hluboký mýtus nabízí látku k meditaci o jejich duchovních zdrojích; tvoří jakýsi triptych pradějin viny spolu s vyprávěním o Adamovi a Evě a Abelu a Kainovi.
A co nám říká umístění příběhu o narození církve v den Letnic jako anti-typ tohoto vyprávění? Nic menšího, než že církev má být jiná. Má být místem porozumění, symbolem a zároveň účinným nástrojem jednoty, k níž nás vyzvala Ježíšova modlitba z minulého týdne.
Sestry a bratři, dnes si připomínáme, že v tento den byl poslán Duch svatý těm, kteří Pána Ježíše přijali. Pro ty, kdo mu věří a milují ho. Pán Ježíš v evangeliu řekl: Milujete-li mě, budete zachovávat má přikázání… Abychom mohli přijmout Ducha Svatého, je tedy jedna podmínka: Abychom zachovávali Ježíšova přikázání – čili jeho učení. Zachovávat, to je zvláštní výraz. Ježíš mohl říct jednoduše – budete poslouchat nebo plnit má přikázání. Ale když něco zachováváme, tak to nějak opatrujeme, hledíme na to, abychom to neztratili, nenecháme to znehodnotit. Zřejmě Ježíš po nás nechce jen prosté plnění jeho přikázání, ale chce věrnost jeho slovům, chce pevné osobní rozhodnutí. Abychom jeho slovům opravdu důvěřovali a milovali. Když tedy Ježíšovo slovo budeme zachovávat, pak nám teprve pošle Ducha Svatého.
Ano, Pán Ježíš nám zaslibuje: a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky… Jasně, tady slyšíme jiný výraz, ale pořád Přímluvce je ten Duch Svatý. V jiném dnešním textu jsme slyšeli také odkaz na prorocké zaslíbení: A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi. (Sk 2, 17) Duch svatý je tedy vylit na všechny a pro všechny lidi. Ale jen ti, kteří Ježíše Krista skutečně milují a zachovávají jeho přikázání, slyší od něj o Duchu svatém víc. A mohou ho vnímat ve svém životě, aby žili s ním ve vztahu, který je utěšuje, posiluje a naplňuje zvláštní radostí.
Duch Svatý je ještě v Bibli nazýván – Utěšitel – Obhájce – Pomocník, který při nás stojí. Stává se nám tedy pomocníkem v našich nedokonalostech, slabostech, selháních, nejistotách. Slyšeli jsme, jak apoštol Pavel v Ř 8 křesťanům dosvědčuje jeho přítomnost a působnost – dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. Přichází nám na pomoc v naší slabosti, taky ve slabosti našich modliteb, přimlouvá se za nás podle Boží vůle.
Pán Ježíš své učedníky připravoval na to, že svět Ducha pravdy nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná… Ale, přátelé, tenhle svět není jen kolem nás, ten svět je taky v nás!
Závěrem už jen otázka: „Jak může člověk získat dar Ducha svatého?“ Přesně tuto otázku položily zástupy lidí, které se sešly o Letnicích při jeho vylití. Viděli, jak Duch Svatý padl na učedníky a zeptali se jich, jak se to může stát i jim. Přečteme si odpověď na jejich palčivou otázku. Palčivou pro každého, kdo vidí dar Ducha svatého kolem sebe a rád by ho viděl i sám na sobě. V Písmu čteme: „…byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratři?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ (Sk 2, 37–39) To znamená, že zaslíbení Ducha svatého platí i nám, i našim dětem, i všem široko daleko, kteří milují Pána Ježíše. A co proto můžeme udělat? „Obrátit se!“ „Žít správně a nedopustit nějaké zlo“.
Dnes si tento Boží dar při svatodušní neděli připomínáme. Zaznívá do našich uší jako událost, která se stala nedávno, i když už je to více než dva tisíce let. Boží slovo si připomínáme proto, abychom si uvědomili, že i my jsme součástí Božího díla a že jako tenkrát k učedníkům i k nám ten Boží dar přichází. Jen tento vzácný dar nám může otevírat cestu k pravému poznání našeho Boha. Nenechme ztratit takovou příležitost. Amen.
Phanuel Osweto 5. června 2022