První čtení: Žalm 135, 1–7 Haleluja. Chvalte Hospodinovo jméno, chvalte je, Hospodinovi služebníci, kteří stojíte v Hospodinově domě, v nádvořích domu našeho Boha. Chvalte Hospodina, neboť Hospodin je dobrý, pějte žalmy jeho jménu, neboť je líbezné. Hospodin si vyvolil Jákoba, za zvláštní vlastnictví přijal Izraele. Já přec vím, že Hospodin je velký, náš Pán je nade všechny bohy. Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních. Přivádí mlhu od končin země, déšť provází blesky, ze svých zásobnic vyvádí vítr.
Druhé čtení: 1 Jan 2, 1–6 Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: `Poznal jsem ho´, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.
Evangelium: Jan 14, 15–21 Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mne už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.“
Sestry a bratři, pokoj vám!
Jsem rád, že po dlouhé době se opět scházíme všichni společně, abychom se zabývali Božím slovem. Dnes máme slyšet Ježíšova slova – část Jeho dlouhé řeči na rozloučenou s učedníky, proto máme slyšet o Duchu přímluvci. Duch, kterého mají dostat, bude jim jako útěcha. I my nejsme sami. Ani v tom svém pozvolném návratu z času, když jsme byli daleko ze sboru. Ježíš však především mluví o zachovávání přikázání. Člověka hned začne napadat, která to konkrétně jsou a proč je máme zachovávat? Evangelium nám ukazuje, že to nemusíme hledat jinde než přímo v tom, co slyšíme dnes v našem čtení. Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. Ježíš ukazuje, že nejde o nějaký konkrétní soubor norem, dokonce nejde ani o normy jako takové. Nic, co by si člověk mohl napsat na papírek, položit na noční stolek nebo schovat do kapsy a úzkostlivě dodržovat. Žádný seznam k odškrtávání nebo naopak podtrhávání. Jediná norma je láska.
Milujete-li mne, pak… Co to s člověkem udělá, když někoho miluje, to více méně známe všichni. Ježíš ale mluví se svými učedníky o čase, kdy Jej již nebude možné přímo zastihnout, o čase po Velikonocích. A přitom je ta Jeho řeč velikonoční zkušeností církve už nějak prostoupená, tak jako dnes pro nás. Ježíšovo dílo, Jeho odkaz a jednání učedníků mají být v úzké souvislosti. To se právě děje tehdy, když zůstávají v lásce. Funguje to vlastně oboustranně: kdo Ježíše miluje, drží se Jeho slov, a kdo se řídí Jeho vůlí, ten Ježíše miluje.
Láska k Bohu a láska k lidem – to je základ naší víry. Celým srdcem má člověk milovat Boha, aby splnil Jeho přikázání. Ježíš pak jen k tomu dodává, co už známe. Ano, takhle jednoduché to je. O tomhle to je, být křesťan. Žádná vysoká filosofie. Úplně jednoduché a praktické. Co tedy vyžaduje od nás? Víra není pasivní činnost, a proto něco potřeba je. Ať s námi Bůh udělá sebevětší divy, to konkrétní rozhodnutí bude vždycky na nás. A to rozhodnutí chce odvahu. Odvahu dát Bohu šanci změnit nezměnitelné, odvahu vydat se na tuhle dopředu nezajištěnou cestu, po které šel i Boží syn. A pak odvahu vstát a udělat to.
Že jako Ježíšovi učedníci svého Mistra milujeme, evangelista předpokládá. Jde ale o to, jak tento vztah projevit, jak dát najevo, že svého Pána miluji. Jak je to s tím bezprostředním kontaktem, kterým se vyjadřuje lidská láska? Jak vůbec svou lásku k Ježíši vyjádřit? Co nám o tom chce říct Ježíš? Jeho rada nezní: milujete-li mne, pokuste se mi nějak přiblížit, pokuste se vytvořit osobní vztah. Ježíš ukazuje jinou cestu: milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.
Je to veliká výzva, sestry a bratři, neboť dodržet Boží přikázání vyžaduje po nás určité předpoklady. Ten, kdo miluje Ježíše, usiluje o to, aby sám byl opravdovým svědkem bez přetvářky a bez výmluv. Ta láska požaduje po nás obětavost a poslušnost. Těžko Ho můžeme milovat, jestli jsme daleko od Něj, jestli nemáme rádi Jeho slovo.
Světské starosti nesmí nás vzdálit od lásky Kristovy, proto nám Ježíš říká: Milujete-li mne… Sám Kristus žil zde na zemi, ví o starostech tohoto světa, ví i dnes, co prožíváme, i teď, když náš svět čelí pandemii. Přesto po nás chce, abychom znovu a znovu usilovali o lásku k Němu, ideální lásku, o lásku na Boží úrovni uprostřed světa, který zdaleka není ideální.
Jak to změnit, abychom splnili dnešní Ježíšův požadavek? Myslím, že sami nemůžeme, a právě tohle je podle mě dílo Ducha Božího, Přímluvce, Rádce, Zastánce, Utěšitele, Obhájce… Není vidět a nelze ho nahmatat – a právě proto ho nemůže přijmout svět. A právě on, Duch pravdy, Paraklétos, nás učí tomu, co by teď nebo jindy snad (!!!) udělal Ježíš. Co je ježíšovská reakce, odpověď na otázku, kterou situace klade. Jak se zachovat jako ten, kdo k Ježíši patří a patřit chce.
Boží Duch, Duch pravdy totiž nepřináší nějaká nová zjevení, nové, tajné pravdy. Připomíná nám, co řekl Ježíš. Aktualizuje v nás Jeho program. Myslím, že právě odsud někdy pramení jistá opatrnost poznat, co je podstatné a co je třeba. Boží působení člověku zprostředkoval Ježíš. A Jeho působení zase prostředkuje Boží Duch. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. Člověk je povolán ke společenství s Bohem. Je ujišťován, že Vzkříšený se dává poznat komukoliv, kdo Jej následuje.
A ještě jedno podstatné Ježíš svým výrokem říká: totiž, že je reprezentován těmi, s nimiž se ztotožnil. Nejvýrazněji tento moment zazní v evangeliu podle Matouše, v podobenství o posledním soudu. S Ježíšem se lze setkat v těch, jejichž nouze Mu nebyla lhostejná, kde jsme schopni jít v Jeho stopách a s nouzí se setkat. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. Nejsme sirotci. Silné, láskyplné ujištění Ježíše učedníkům i nám. Nejsme tu v té pandemii sami, nejsme tu ve světě sami. To je nejvlastnějším záměrem celého tohoto oddílu: ujistit. Ježíš Kristus nás ujišťuje, že nám zůstává nablízku, svým Duchem nás povzbuzuje, potěšuje a podpírá. Jediná podmínka je milovat Ho, myslet na Něj, dodržovat to, co jsme od Něj slyšeli. Tohle je Evangelium. Dobrá, radostná zpráva, která je pro každého, kdo Ježíše miluje. Bohu díky za ně. Amen.
Phanuel Osweto 17. května 2020