První čtení: Job 38, 1–11
Jobovi odpověděl ze smrště Hospodin slovy: „Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřící šňůru? Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen, zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol? Kdo sevřel moře vraty, když se valilo z lůna země, když jsem mu určil za oděv mračno a za plénku temný mrak, když jsem mu stanovil meze, položil závory a vrata a řekl: „Až sem smíš přijít, ale ne dál; zde se složí tvé nespoutané vlnobití!“
Druhé čtení: 2. Korintským 6, 6–13
Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, vždyť je psáno: ‚V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.‘ Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění; prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy, mocí Boží. Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu; jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme – a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše. Nic jsem vám nezatajil, Korinťané, naše srdce se vám otevřelo. V našem srdci nemáte nedostatek místa, ale vy sami se nám uzavíráte. Na oplátku – mluvím k vám jako k svým dětem – udělejte nám i vy místo ve svém srdci!
Evangelium: Marek 4, 35–41
Večer řekl Ježíš učedníkům: „Přeplavme se na druhou stranu!“ I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho. A řekl jim: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?“ Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“
Milé sestry, milí bratři,
naše první čtení nám připomnělo příběh Joba. Celá kniha Job je taková divadelní hra, která řeší otázku nezaviněného lidského utrpení. Dnešní přečtený oddíl představuje, jak těžce zkoušený Job přestává důvěřovat v Boží dobrotu a nikdo mu neumí vysvětlit důvod jeho utrpení. Proto Job křičí přímo k Bohu a vyčítá mu svoji situaci. Bůh přichází na scénu a ukazuje, že člověk nemá dostatečnou zkušenost, nebyl při stvoření světa a neví ani jeho rozměry.
Příběh z evangelia nás také přivádí do toho, co se děje v tomto Božím světě. Ježíš vyzval učedníky přeplout na druhou stranu „moře“. Byl večer a Ježíš řekl svým učedníkům: „Přeplavme se na druhou stranu!“ Učedníci uposlechnou a vyplouvají. V průběhu cesty se nebe zatáhlo a vypukla velká bouře ze všech stran a s velikými vlnami, které se valily přes loď, takže se velice rychle naplňovala vodou.
Je výmluvné, že takovou bouři zažili učedníci, i když měli na palubě Ježíše. Jeho přítomnost nezabránila bouři. Je to určitý obraz i do našeho života. Víra v Krista představuje v životě jistě velkou pomoc. Ale je poctivé říci i to, že víra v Krista nevytváří kolem nás jakýsi ochranný obal, který by k nám nepropustil žádné problémy, žádné vlny a vichry. Následování Krista, to neznamená mít vždy „slunce na obloze“. Zejména v prvních staletích církve následovat Krista znamenalo vystavit se přímému ohrožení života (pronásledování). Také učedníci v našem příběhu následují Ježíše, vydávají se s ním i na noc na nevyzpytatelné moře. A přišla bouře. Ježíšova přítomnost na palubě nezabránila bouři.
Když slyšíme tento příběh, můžeme se divit, že byli učedníci nervózní a probudili Ježíše s otázkou: „Tobě je jedno, že zahyneme?“ Myslím, že se nedivíme. A pokud bychom se něčemu divili, pak tomu, že si Ježíš na lodi klidně spí. A že učedníci byli jen tak málo nervózní a jen tak mírně se projevili. Umím si představit i silnější slova a silnější reakci. Jaký to musel být pocit! Bouře, loď plná vody, začíná se potápět, kolem další lodě v podobné situaci a jeden z pasažérů klidně spí. A dokonce ten nejbližší, do něhož právě učedníci vkládali důvěru. Však se již s jeho zachraňující a uzdravující mocí setkali. „Tak mistře, vstávej. Copak tobě je jedno, že zahyneme?“ Učedníci se neptají, proč je na moři bouře.
S něčím takovým mohli počítat. Bouře patří k plavbě na moři. Všichni pracují pro záchranu. Hledají pomoc, hledají řešení. Jen Ježíš spí. Tak, jak je dobré počítat s bouří na moři, tak je dobré počítat s bouřemi v životě. Je dobré vědět, že klidná plavba nemá stálého trvání. A že i ta nejbezpečnější loď se docela dobře může potopit. I v těch nejužších vztazích, mezi manželi, partnery, mezi rodiči a dětmi, na pracovišti. Jsme jedinečné bytosti a ona jedinečnost může narážet. Bouře jsou nasnadě a přepadají nás ve chvílích, kdy na to nejsme připraveni, kdy to vůbec nečekáme. A tak se snažíme své lodičky zachraňovat a vynakládáme své síly. Ptáme se, jak je to možné, jak nás něco takového mohlo potkat. Právě nás.
A proč ne, milé sestry a milí bratři? Proč bychom právě my, já a ty, měli být vynecháni? Proč by se nám měly bouře, a někdy takové bouře, které docela rozhodí náš život a všechno v něm zpřehází, vyhýbat? Protože jsme nějak něčím lepší než druzí lidé? A čím? Jsme jen jiní svou vírou, jiní svými hodnotami, jiní svým životním stylem. Ale jiný neznamená lepší. A samozřejmě že jiný také neznamená horší. Ano, chtěli bychom být lepší. Ale hřích je stále s námi. To pokušení rozhodovat o druhých, rozhodovat právě o tom, kdo je lepší a kdo je horší. Hřích, který probouzí nedůvěru nebo otřásá naší vírou, sotva se nás uchytí. Až jako posledním východiskem je učedníkům v situaci bouře Ježíš.
„Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ slyší Ježíš, sotva se probudí. Ne, není mu to jedno. Ježíši není jedno, má-li člověk zahynout. Ježíši nejsou lhostejné naše bouře a krize, naše troskotání a bolesti. Ježíši na nás záleží. Ale jak Ježíš zachraňuje? Tak, že mění podmínky. A potom je na nás, jak se v těch nových podmínkách zachováme, jak se v nich zorientujeme a jak je využijeme.
Je na nás, jak zhodnotíme, kam nás bouře vedla. Co nám řekla o nás i o druhých lidech, dalších pasažérech na lodi. Bouře nás zve do akce. Ne ovšem do unavující snahy všechno vyřešit, na všechno nalézt odpověď, se vším si poradit. Do akce, která nás vede za Ježíšem. A u něj spolu s učedníky slyšíme: „Proč jste tak ustrašení? Copak nemáte víru?“ Změní se podmínky, plujeme dál. Jen jedna otázka, učedníky vyslovená, nás stále provází: „Kdo to jen je, že ho poslouchá vítr a moře? Kdo to jen je ten Ježíš? A kým je pro nás Ježíš? Co pro nás znamená? Jak mění podmínky pro náš život, jak je změnil svou smrtí a vzkříšením?“ A najednou se mění i naše otázka. Z výčitky: „Proč právě mě to muselo potkat, za co mě trestáš?“, se stávají docela jiné, zásadní a pro život nosné a určující otázky: „Co mi tím, Bože, říkáš? Kam mě tím vedeš? Co ve mně chceš probudit, posílit?“ A tak si máme uvědomit, jak píše apoštol Pavel, že nemáme přijímat Boží milost naprázdno. Bůh nás v čas příhodný slyší a v den spásy nám přispívá na pomoc.
Na závěr mi dovolte ještě jeden citát se souvislostí k dnešnímu evangelnímu textu – větu, kterou jsem několikrát slyšel od jedné sestry v domově pro seniory, a to pokaždé, když jsem se jí zeptal, jak se má. Odpovídala takto: „Kdo Boha má za svůj hrad, ten nemusí se zlého bát, i v bouři může klidný být, neb Bůh svůj nad ním drží štít.“
Jsme ještě tak ustrašení? Ne, již není důvod. Plaveme stále s naším Pánem, který pro nás dokáže připravit podmínky pro život v tomto občas komplikovaném světě. Amen.
20. června 2021 Phanuel Osweto