Žalm 63, 1–9; 1 Tesalonickým 4, 13–18
Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: `Ženich je tu, jděte mu naproti!´ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly pošetilé rozumným: `Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!´ Ale rozumné odpověděly: `Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!´ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: `Pane, pane, otevři nám!´ Ale on odpověděl: `Amen, pravím vám, neznám vás.´ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. Matouš 25, 1–13
Sestry a bratři, pokoj vám!
Na text, který jsme právě četli, už bylo dost kázání, i já jsem už vícekrát na tento text kázal. A kážu na něj rád vždy znovu. Protože podobné výzvy k bdělosti, jakou je i toto podobenství, mají smysl právě ve svém opakovaném připomínání.
Zbývají nám ještě dvě neděle, než zahájíme adventní čas. Poslední dny v církevním roce nám každoročně připomínají, že už netrpělivě čekáme Advent. Advent znamená příchod. Příchod Ježíše Krista a s Ním příchod Jeho vlády, Jeho království. A právě podobenství o deseti družičkách je o tomto dlouhém čekání na příchod. Scéna, z níž podobenství čerpá, byla zřejmě Ježíšovým posluchačům dostatečně známá. Tak to na svatbách chodilo. Družičky čekaly na příchod ženicha na svatební hostinu. A když přišel, měly mu tvořit doprovod s rozsvícenými lampami. A pak s ním vešly na svatbu.
Podobenství ale hned v úvodu prozradí, že jedny byly pošetilé a druhé rozumné. Pošetilé si vzaly lampy s trochou oleje, ale nevzaly si s sebou olej do zásoby. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. A právě rozdíl s olejem je to, co družičky od sebe odlišuje. Kdyby ženich přišel hned teď, viděl by, jak všem deseti družičkám jejich lampy krásně svítí. Jenže ženich stále nepřichází. Pořád tu ještě není. Už to trvá moc dlouho. Je večer, všude tma, jaký div, že na všechny družičky přišla ospalost a usnuly. Možná, že nám přijde divné, že i rozumné družičky spí. Jsou-li označeny jako rozumné, pak předpokládáme, že budou vzorné ve všem, i v té bdělosti. Ale i družička je jen člověk. Přijde-li na ni únava, skleslost, ospalost, prostě se složí, kde je, a usne.
Rozumnou družičku nepřekvapí, když se uprostřed noci rozlehne křik: „Ženich je tu, jděte mu naproti!“ Prostě doleje nový olej do lampy a jde. Protože od počátku počítala s tím, že olej musí vydržet nejen na chvíli, ale na dlouho. Zatímco pošetilá družička na budoucnost nemyslela. Říkala si: Stačí, že mi to svítí teď. Nepočítala s tím, že jí to musí svítit celou noc. Už o půl noci byla její olejová lampa prázdná a k ničemu. A všechny, které takto doplatily na svou krátkozrakost, začaly běhat k rozumným družičkám: „Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!´ Ale rozumné odpověděly: `Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!´“ Rozumné skutečně mají rozum, protože vědí, že lampa naplněná jen z polovic do rána nevydrží, a pak by svůj úkol nesplnila žádná z družiček. Olej tu znamená prostě něco nedělitelného. Pošetilé družičky se tedy začaly shánět po oleji, ale bylo pozdě. Už se na svatbu nedostaly. Tolik nám říká podobenství.
A teď už přemýšlejme o sobě. O své rozumnosti nebo pošetilosti. Mezi těmito dvěma alternativami totiž leží zdánlivá maličkost. U družiček je to zásoba oleje. Jinak jsou téměř k nerozeznání. Mají stejné šaty, stejné lampy, všechny čekají na ženicha, dokonce jsou stejně unavené a všechny usínají. Ale čas brzy ukáže rozdíl. Je hezké, když toužíme po Kristu a naše srdce hoří pro Krista. Ale co za pět, za deset či dvacet let? Nedošel nám dech? Vytrvali jsme ve víře? Nevyhořeli jsme časem? Olej v podobenství představuje něco, co se časem spotřebovává. Je to spotřební zboží, které je třeba doplňovat. Spotřebovává se proto, protože se používá. Protože slouží ke svícení. A stejné je to s vírou. Věřit je sloveso, stejně jako hořet. Víra v Boha není nic statického, není to pouhý názor, přesvědčení nebo učení.
Víra je způsob života. Projevuje se v našem jednání, rozhodování, v našich činech. Ale může se stát, že nám naše odhodlání používat víru nevydrží napořád. A pak se z nás stanou lidé, kteří sice mají lampu, aby svítili, ale olej jim došel. Najednou zůstaneme v životě stát s pocitem prázdné lampy. Ta lampa představuje náš úkol, naše poslání na tomto světě. Naše povolání k životu s Bohem. Pro nás křesťany je svědectvím o tomto povolání křest. Naše křesťanství je jako lampa, která je ovšem prázdná a nesvítí, není-li naplněna živou a praktickou vírou.
Obraz lampy a oleje ukazuje dvojí: Za prvé – potřebu vytrvalosti ve víře. A za druhé – varuje před nebezpečím, aby se nám nevytratil obsah víry a nezůstala nám jen prázdná forma. Odtud je i slovo formalita. Tedy, aby se nám z víry nestala pouhá formalita. Zvláštní moment v podobenství nastane, když přijde rozhodující chvíle a pošetilé družičky se domáhají pomoci od rozumných, aby jim věnovaly trochu oleje. A rozumné to odmítnou. Argumentují tím, že by pak olej chyběl všem. Olej zde totiž představuje něco nedělitelného a zcela osobního.
Jestliže jde o vytrvalost ve víře, pak je zcela evidentní, že ji nelze v určitou chvíli někomu přidělit, ulít do lampy, ani darovat. Vytrvalost není momentální status, ale dlouhodobý děj. Navíc vypůjčením oleje by se pošetilé družičky stejně nestaly rozumnými, ale byly by pouze vychytralé. Je zajímavé, že podobenství nekončí výzvou k vytrvalosti, ale k bdělosti. Jestliže jsme nebyli vytrvalí, už to nevrátíme zpět. Ale můžeme to napravit tím, že si doplníme, co nám schází. Jenom potřebujeme být bdělí a včas si všimnout, že nám něco chybí. Tak jako si průběžně hlídáme, aby nám v autě nedošel benzín. Proto pravidelně jezdíme na benzínku, tankujeme a doplňujeme prázdnou nádrž. Jenom to nesmíme zjistit příliš pozdě, kdy auto už dál nejede. To taky můžeme promeškat něco důležitého, kam jsme měli namířeno.
Ježíš to znázornil ještě jiným podobenstvím, kde se také hovoří o člověku rozumném a člověku pošetilém (Mt 7, 24–27). Oba stavěli dům a na oba přišel ne spánek, ale bouře, příval, zkouška a krize. A dům pošetilého člověka se skácel, protože byl postaven na písku. Vše bylo jen povrchní. Ale dům moudrého muže zůstal stát, protože byl postaven na skále. Muž, který staví na skále, je člověk, který ve svém životě zachovává Boží slovo. Tzn. nejen, že se podle něj chová, ale že ho uchovává ve svém srdci, aby se v pravý čas ozvalo, když přijdou těžkosti. Tak jako moudré družičky uchovávaly v těch svých nádobkách olej, aby s ním v pravý čas mohli doplnit dohasínající lampy.
Bratři a sestry, přemýšlíme-li o sobě, o své rozumnosti či pošetilosti, víme, že některá naše rozhodnutí byla rozumná, jindy jsme jednali pošetile. Podobenství nás znovu probouzí, protože všichni máme tendenci usínat. Ať už usínat na vavřínech nebo usínat únavou. Proto závěr zní: Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. Amen.
Kázání v neděli 12. listopadu 2017 Phanuel Osweto