Byl jeden muž z Ramatajim-sófímu, z Efrajimského pohoří; jmenoval se Elkána. Byl to Efratejec, syn Jeróchama, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova. Měl dvě ženy: jedna se jmenovala Chana a druhá Penina. Penina měla děti, Chana děti neměla. Ten muž putoval rok co rok ze svého města, aby se klaněl Hospodinu zástupů a obětoval mu v Šílu. Tam byli Hospodinovými kněžími dva synové Élího, Chofní a Pinchas. Když nastal den, kdy Elkána obětoval, dával své ženě Penině i všem jejím synům a dcerám díly z oběti; Chaně pak dával dvojnásobný díl, protože Chanu miloval; Hospodin však uzavřel její lůno. Její protivnice ji ustavičně urážela, že Hospodin uzavřel její lůno, jen aby jí dráždila. Tak tomu bývalo každého roku. Pokaždé, když putovala do Hospodinova domu, tak ji urážela, že Chana pro pláč ani nejedla. Její muž Elkána ji uklidňoval: „Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?“ Jednou, když v Šílu pojedli a popili, Chana vstala, zatímco kněz Élí seděl na stolci u veřejí Hospodinova chrámu, a v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala. Složila slib. Řekla: „Hospodine zástupů, jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice a rozpomeneš se na mne, jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život; břitva se jeho hlavy nedotkne.“ Když se před Hospodinem tolik modlila, Élí dával pozor na její ústa. Chana hovořila jen v srdci a pouze její rty se pohybovaly, ale její hlas nebylo slyšet, takže ji Élí pokládal za opilou. Řekl jí proto: „Jak dlouho budeš opilá? Zanech už vína!“ Ale Chana odpověděla: „Nikoli, můj pane; jsem žena hluboce zarmoucená. Nepila jsem víno ani jiný opojný nápoj, pouze jsem vylévala před Hospodinem svou duši. Nepokládej svou služebnici za ženu ničemnou. Vždyť až dosud jsem mluvila ze své velké beznaděje a žalosti.“ Élí odpověděl: „Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila.“ Ona na to řekla: „Kéž tvá služebnice najde u tebe milost!“ Potom ta žena šla svou cestou, pojedla a její tvář už nebyla smutná. Za časného jitra se poklonili před Hospodinem a vraceli se. Když přišli do svého domu do Rámy, Elkána poznal svou ženu Chanu a Hospodin se na ni rozpomenul. Chana otěhotněla, a než uplynul rok, porodila syna a pojmenovala ho Samuel (to je Vyslyšel Bůh). Řekla: „Vždyť jsem si ho vyprosila od Hospodina.“ 1 Sam 1, 1–20;
Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Matouš 7, 7–8
Pokoj vám, sestry a bratři!
Dnes slavíme den matek. Lidé se rozhodli, že budou jeden den v roce, 2. neděli v květnu, oslavovat maminky. A to je přece pěkné, protože každý z nás má nebo měl maminku. A ať je – nebo byla – jakákoli, je to maminka. Je pěkné, že na to lidé pamatují. Ani nemusejí znát 5. přikázání desatera: cti otce svého i matku svou, přece to všichni vědí, že maminky jsou důležité.
Přemýšlel jsem, co z Bible dnes tady přečíst. A vím, že jsou lidé, kteří mají s Pánem Bohem problém právě v tom, že je to Pán. V modlitbě, kterou nás naučil Ježíš, se také modlíme: Otče náš. Bůh však není ani muž ani žena. Je v něm obojí. Nás stvořil jako svůj obraz právě v tom, že nás stvořil jako muže a ženu. Není to tak, že Pán Bůh stvořil muže a paní bohová stvořila ženu. Není žádná paní bohová. My lidé jsme Božím obrazem právě v tom napětí mezi mužem a ženou.
Nakonec jsem ale pro dnešní neděli vybral vyprávění o Chaně ze Starého zákona. Chana – žena, ale ne maminka. Chana nemohla mít děti. Abychom celé to vyprávění pochopili, co vlastně má znamenat tenhle příběh o jedné ženě, která nemohla mít děti, je dobré si přiblížit dobu, ve které se to vše odehrává. Ocitáme se s Chanou v takzvané době soudců. V Izraeli neměli krále, vládnout měl sám Bůh skrze kněze, proroky a právě soudce. Kdo ale Bibli zná, ví, že soudcové si tehdy dělali, co chtěli, kněží také a proroci? Ti někam zmizeli. Byla to bezvýchodná situace. Když se člověk dostal do problémů, nebylo kam se obrátit. Boží vláda ztroskotala na lidské slabosti. A v této době žije i Chana. Též její situace je bezvýchodná. Nemůže mít děti. A tak se cítí, že jako žena je k ničemu. Že nějak zklamala. Z jedné strany na ni útočí a posmívá se jí druhá manželka jejího muže, Penina, jejíž jméno znamená Perla. Dětmi obdařená, spokojená a tak nesmyslně nemilá, zlá a krutá Perla. Na druhou stranu má sice Chana milujícího manžela, který pro ni dělá, co může, pochopit ji ale nedokáže. „Což já pro Tebe neznamenám víc než deset synů?“ Promiň, Elkáno, ale neznamenáš. Možná bychom Chaně řekli, že to je přece hloupost. Že v ničem jako žena nezklamala, že to není žádný Boží trest. Ale v této bezvýchodné situaci, ať bychom řekli cokoli, nepomohlo by to. Možná spíš ublížilo. Znám několik párů, které nemůžou mít děti a tolik by chtěli. Když se s nimi bavím, říkají mi, jak hrozné jsou otázky typu: „A co vy? Kdy plánujete dětí? Už by bylo na čase.“ Člověk nemusí mít vedle sebe namyšlenou Peninu, která se chlubí svým mateřstvím. Stačí jenom nějaká otázka, aby se člověk rozbrečel. Chanina situace byla bezvýchodná. Byla zavřená sama do sebe a do své bolesti. Stejně bezvýchodná byla situace celé společnosti. Lidé byli uzavřeni do svých vlastních potřeb a plánů.
V tomhle nám ty biblické příběhy přijdou skvělé. Udály se před tisíci lety, a od té doby se stále dějí. Stále tu jsou smutné, zničené a nešťastné ženy i mužové, kteří nenacházejí východisko ze své situace. Stále tu je společnost, ve které někdy nefunguje politický i sociální systém, soudcové, stále jsou země, kde si každý podle svých možností hrabe sám pro sebe. Stále je tu také Boží lid, církev, která řeší různé životní situace. Dobrá zpráva pro nás však je, že stále je tu Bůh, který východisko nabízí.
Jistě, pro Chanu bylo tím východiskem dítě, syn. Jen to nebylo tak jednoduché. Chana musela opustit ten bezvýchodný kruh zakletí do sebe samé, do svých bolestí. Neslyšným hlasem vykřičela svoje bolesti Bohu. A nejen to. Syna, kterého si přála, přestala chtít sama pro sebe. Nabídla jej k službě Bohu. Asi není potřeba dodávat, že ten svůj slib před Bohem potom splnila. Syna se vzdala. Tolik Chana. Bůh ale nabídl východisko i celé společnosti. Tím samým. Tím, že z jedné smutné ženy učinil maminku. To je totiž oblíbený Boží způsob, jak měnit svět. Jeden malý zanedbatelný zázrak kdesi na konci světa v Ramatajim-sófímu v Efrajimském pohoří.
Bůh vyslyšel modlitbu jedné poslušné ženy a udělal z ní maminku. A dítě vyrostlo a změnilo svět. Ještě dnes si o něm miliony lidí vyprávějí příběhy. To dítě se jmenovalo Samuel. Bůh má asi v oblibě povolávat si ke změně světa ženy, které nemůžou mít děti. Stejné to bylo s Abrahamovou manželkou Sárou, Izákovou Rebekou, Jákobovou Ráchel, stejné to bylo s maminkou Pána Ježíše Krista. V historii tohoto světa by nebyl nikdo, kdyby nebyla také jeho maminka. Buďme vděční našim maminkám, děkujme Bohu za ně. Možná si Bůh v tomhle městě, státu, světě nepoužije ke změně muže. Nebude to pan farář, pan primátor, pan ředitel ani pan profesor. Možná to bude maminka. Ta, která poslechne Boha a splní svoje sliby. Možná to bude ten, který toto kázání přečte a rozhodne se sloužit Pánu Bohu z celého srdce. Amen.
Kázání 13. května 2018 Phanuel Osweto