První čtení: Jozue 5, 9–12 Hospodin Jozuovi řekl: „Dnes jsem od vás odvalil egyptskou potupu.“ Proto pojmenoval to místo Gilgál (to je Odvalení); jmenuje se tak až dodnes. Izraelci tábořili v Gilgálu. Čtrnáctého dne toho měsíce navečer slavili na Jerišských pustinách hod beránka. Druhého dne po hodu beránka začali jíst nekvašené chleby a pražené zrní z výtěžku země, právě toho dne. Toho druhého dne, kdy začali jíst z výtěžku země, přestala také mana; teď už Izraelci manu neměli, ale toho roku jedli z úrody kanaánské země.
Druhé čtení: 2. Korintským 5, 16–21 Od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.
Evangelium: Lukáš 15, 1-3.11b–32 Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“
Pověděl jim toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ›Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‹ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ›Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‹ I vstal a šel ke svému otci.
Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ›Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‹ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ›Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‹ A začali se veselit.
Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ›Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‹ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř.
Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl: ›Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‹ On mu řekl: ›Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‹“
Sestry a bratři,
opět dnes chválíme jméno našeho Pána za to, že smíme v Jeho nádvořích slyšet Jeho slovo. Dnes je čtvrtá postní neděle, a tak se nám blíží Velikonoce – svátky, bez nichž by naše víra neměla smysl. V tento předvelikonoční čas si ale chceme hlouběji uvědomovat, jaký význam pro nás může víra v Ježíše mít, jak nás může posunout dál.
Minulou neděli jsme slyšeli výroční zprávy našeho sboru. Uvědomili jsme si v nich, že Boží pozvání je pro každého člena tohoto sboru, neboť to, co jsme mohli v minulém roce zvládnout, byla zásluha každého z nás. Božím pozváním je však příběh, který nekončí, ale nachází svůj střed neustále v příběhu Ježíše Krista. Příběh, který se díky Ježíši může stát i naším příběhem.
Dnes chci vyprávět příběh o Božím vedení na prahu nové budoucnosti. Po výročním shromáždění stojíme na počátku naší nové budoucnosti, do které nás uvádí Boží slovo.
První dnešní čtení nás vede k tomu, abychom si připomněli příběh izraelského lidu.
Hospodin Jozuovi řekl: “Dnes jsem od vás odvalil egyptskou potupu.” Proto pojmenoval to místo Gilgál (to je Odvalení); jmenuje se tak až dodnes. Izraelci tábořili v Gilgálu. Čtrnáctého dne toho měsíce navečer slavili na Jerišských pustinách hod beránka. Druhého dne po hodu beránka začali jíst nekvašené chleby a pražené zrní z výtěžku země, právě toho dne. Toho druhého dne, kdy začali jíst z výtěžku země, přestala také mana; teď už Izraelci manu neměli, ale toho roku jedli z úrody kenaanské země. Jozue 5, 9–12
Co je na takovém příběhu tak zvláštní? Důvodem je to, že má v historii Izraele zásadní místo. Bůh vyvádí z otroctví do svobody; ze zajetí do země zaslíbené! Přijmout svobodu a vstoupit do ní je ale tak těžké! Kolikrát i my stojíme na počátku něčeho nového, velkého a nevidíme, jak by to mohlo dopadnout?
Vzpomínáme si velmi dobře, jak Bůh prostřednictvím Mojžíše vyvedl Izrael z Egypta; uzavřel s ním smlouvu a přivedl jej na pokraj země zaslíbené. Ale Izraelci zaváhali. Nejprve poslali zvědy, kteří se z průzkumu vrátili vystrašení. Dostali strach z nejistého.
Ta země vypadá slibně, ale je hrozná! Je tam mnoho nepřátel a my proti nim nemáme šanci! Oni jsou jako obři, my jako kobylky. Jsme „v pytli“. Tohle nám ukazuje, že Izraelci přestali poslouchat Boží příběh a začali vyprávět svůj příběh. Uvěřili svému příběhu – že jsou „v pytli“. Jedna z největších výzev v Bibli je Ježíšova věta Staň se ti podle tvé víry! Srov. Mt 9, 29. Tak se stalo i Izraeli. Čtyřicet let putovali pouští, protože uvěřili svému příběhu o tom, co by se mohlo pokazit. Uhasili plamen své víry a do zaslíbené země nevkročili. Bloudili pouští až do své smrti.
Když tato generace vymřela, uvedl Bůh jejich potomky na práh země zaslíbené. Bůh jim znovu vypráví příběh, ve kterém mohou dobýt zaslíbenou zemi a najít v ní domov. Znovu poslali zvědy na průzkum. Zpráva, se kterou se ale vrátili, zněla jinak. Ta země je skvělá. Ano, je tam mnoho nepřátel, ale už čtyřicet let se třesou strachy před národem, se kterým jde sám Bůh, aby jim tuto zemi vydal do rukou!
Izraelci znovu projdou vodou suchou nohou. Bůh rozdělil vody, Izraelci prošli a nyní jsou v zemi zaslíbené. Zde začíná náš dnešní text: Vstoupili do země zaslíbené, ale ještě nebyla jejich. Slaví Pesach – svátek Božího vysvobození a vyjití do zaslíbené země.
Ta země ale není ještě jejich. Už ochutnali její úrodu, mana – nebeský chléb, který padal z nebe pro Izrael po 40 let, nyní přestala. Nezbývá, než věřit Bohu, že Jeho příběh, který jim vypráví, dopadne dobře.
Bůh vypráví jiný příběh! Příběh, který končí dobře – společenstvím Boha s Jeho lidem. Hlas Pravdy zní do katastrofické situace, kterou se chystá změnit v radost. Jaký příběh vypráví Bůh nyní?
Byl jsem s vámi od počátku. I když jste mě úplně odmítali, byl jsem s vámi. I když jste začali vyprávět své příběhy a ničili si jimi životy, nezapomněl jsem na vás. Vyděsil jsem současné obyvatele země, která patří vám. Pojďme tam společně. Pojďte, věřte mi! Zbavil jsem vás Egypta a jeho potupy; pojďte a půjdeme spolu do nové země! Já jsem váš Bůh a vy jste můj lid. Už nejste ti otroci z Egypta, ale Boží lid, který přichází dobýt zpět svou zemi. … A Izrael tu zemi dobyl. Bůh bojoval za ně a dal jim nový domov.
Dobývání země zaslíbené však není jednoduchá věc. Bez Boha a Jeho vedení by neměl Izrael sebemenší šanci. Proto Mu museli věřit. Jak se ale prastarý příběh o dobývání země zaslíbené týká Velikonoc? A co může mít společného s námi? Odpovím „standardní křesťanskou odpovědí“ – Ježíšem Kristem. Dovolte mi to vysvětlit.
Dobytí země zaslíbené je úkolem každého z nás. Nelze změnit svět, aniž bychom změnili své srdce. Ale kdo jej může změnit? Každý máme kousek země zaslíbené, kterou s námi chce Bůh dobývat a udělat z ní domov, kde bude přebývat se svým Duchem spolu s tím naším. Mě bylo svěřeno cca 68 kg země zaslíbené. Mohu dobývat to, co je vidět, zápasit s tím, co není vidět, selhávat i uspívat.
Ale krajinu svého srdce musím vydat Bohu, protože ta je obsazena nepřáteli silnějšími, než jsem já. Jen Ježíš má moc je přemoci. A také je přemohl! Jediná cesta, jak zachránit lidské srdce je cesta kříže. Jen Ježíš může změnit naše srdce, my Mu je ale musíme otevřít. Skrze Ježíše Bůh chce vstoupit dál do našich životů.
Když se posuneme do evangelijního čtení, slyšíme podobenství o marnotratném synu, který si myslel, že ztratil všechno, když odešel od otce. Musel být velmi překvapen, když jeho milosrdný a milující otec ho i po zmařených prostředcích přijal zpět s radostí. Takto Bůh jedná s každým, který jde do sebe, vyznává svůj hřích před Bohem. On nás zve, abychom k Němu se vrátili.
Izraelcům na prahu země zaslíbené Bůh říká: Odvalil jsem od vás egyptskou potupu. Už na nich neleží tíže otroctví, už to nejsou vystrašení otroci, kteří zdrhli faraonovi, ale Boží lid, který přichází do země, kterou jim dává Nejvyšší!
Sestry a bratři, Bůh nás osvobodil. Přivedl nás na práh země zaslíbené a nyní stojíme na rozcestí dvou příběhů – Božího příběhu, do kterého můžeme vstoupit, nebo našeho příběhu, kde můžeme zaváhat jako Izrael, který pak bloudil pouští. Radostná zpráva je, že Bůh se o nás stará. Smyslem druhého čtení je, abychom právě v této postní době: Kristovým jménem smířili se s Bohem. Apoštol Pavel uvádí, že To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás službou, abychom sloužili tomuto usmíření. V tomto světle se může podobenství o marnotratném synovi a příběh o izraelském lidu jevit jako „smíření v akci“, jako výzva, jako Boží pozvání pro každého z nás. Amen.
Kázání 31. března 2019 Phanuel Osweto