Davidův. Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla. Hospodin zjednává spravedlnost a právo všem utlačeným. Dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele svoje skutky. Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě. Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i se syny synů, s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je. Hospodin si postavil trůn na nebesích, všemu vládne svou královskou mocí. Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova! Dobrořečte Hospodinu, všechny jeho zástupy, vy, kdo jste v jeho službách a plníte jeho vůli! Dobrořečte Hospodinu, všechna jeho díla, na všech místech jeho vlády. Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Žalm 103, 1–22
Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. Pro ně snáším utrpení a dokonce pouta jako zločinec. Ale Boží slovo není spoutáno. A tak všechno snáším pro vyvolené, aby i oni dosáhli spásy v Kristu Ježíši a věčné slávy. Věrohodné je to slovo: Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. Toto připomínej a před tváří Boží naléhavě domlouvej bratřím, aby se nepřeli o slova. Není to k ničemu, leda k rozvrácení posluchačů. Usiluj o to, aby ses před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy. 2 Timoteovi 2, 8–15
Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíš, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ Lukáš 17, 11–19
Minulý týden jsme mluvili o díkůvzdání, a tím jsme navazovali na jeden ze starých svátků, který Hospodin ustanovil jako nařízení pro Izrael. Každou neděli je příležitost pro nás, abychom Pánu Bohu projevili vděčnost. Jako rodič vnímám, že v dnešní době je velice těžké učit děti vděčnosti. Ale mám obavy, že stejně tak těžké je, abychom my dospělí byli Pánu Bohu dostatečně vděční. Žijeme totiž v nevděčném světě. Hrozí, že vděční nebudeme. Ale hrozí ještě něco, hrozí, že před Bohem z nějakého důvodu budeme předstírat, že jsme vděční. A mojí modlitbou je, aby tomu dnes tak nebylo u žádného z nás. Mojí modlitbou je, aby nám Duch svatý skrze své slovo ukázal, co to znamená být vděčný a jak taková vděčnost vypadá. Podíváme se dnes na verše Žalmu 103 a Lukáše 17, které jsou ukázkou toho, jak projevovat vděčnost!
Četli jsme celý Žalm 103, který má 22 veršů, a pokud bychom ho rozebírali celý, byli bychom tady asi dlouho. Ale dovolte, abych vybral několik zásadních myšlenek, které ukazují, jak se ta vděčnost Bohu projevovala v životě Davida a jak by se mohla projevovat i u nás.
Žalmista David začíná tento žalm slovy: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu!“ (v. 1) Opravdu, pokud chceme někomu dobrořečit, někomu děkovat, musíme vědět, komu děkujeme. A proto tady David mluví o Božím jménu. Je nezbytné, abychom věděli, jakému Bohu děkujeme. V jakého Boha věříte vy? Věříte v Boha, který vám jen plní přání a kterému je jedno, jak žijete? Spousta lidí, kteří říkají, že jsou věřící, sice věří v existenci Boha, ale ve skutečnosti žijí, jako by žádný Bůh nebyl. Boží existence nemá na jejich život vůbec žádný dopad.
Ale takový člověk Bohu ani nemůže věřit, protože takový člověk věří bohu, který neexistuje. A proto jsem přesvědčen, že takový člověk potřebuje přijít Bohu na jméno. Potřebuje si uvědomit, kdo je ten Bůh, v kterého věříme. Je to Bůh, který stvořil tento svět, je to Bůh, který nám dal morální zákon a rozpoznání dobrého a zlého. Je to Bůh, který člověka miluje a zemřel na kříži za jeho viny. Je to Bůh, který nenávidí hřích. Je to Bůh, který jednou bude soudit člověka. Takový je jediný Bůh, který kdy existoval. Bratři a sestry, chci nás povzbudit, abychom si ujasnili, v jakého Boha věříme, jaké je Jeho jméno.
Celý ten přečtený žalm je žalmem vděčnosti. Na konci a na začátku tohoto žalmu je výzva k dobrořečení Bohu a uprostřed je vlastně vysvětlení toho, za co chce David Boha dobrořečit, za co Mu chce děkovat. A to vše, za co on tady Bohu děkuje, se dá shrnout do jedné věty. David tady děkuje Bohu, že mu a dalším věřícím nedává to, co si zaslouží, ale že je obdarovává dobrem.
Jinými slovy, Davidovi je jasné, že nebýt Boží přítomnosti v lidském životě, celý život by byla jediná velká tragédie. A cokoliv dobrého zažíváme, je zcela nezasloužený projev Boží dobroty. A já to teď zdůrazňuji proto, že my často žijeme, jako bychom měli na to dobré automatický nárok. A když dobré nezažíváme, tak se na Boha mračíme. Někteří kvůli tomu dokonce na Boha zanevřeli a říkají, že kdyby byl nějaký Bůh, tak by nedopustil to či ono.
Ale tento žalm napsal David, král David, který si za svého života prošel kdejakou hrůzou. Byl štván jako divá zvěř, skrýval se, bydlel v jeskyních, musel prchnout i před vlastním synem, který proti němu vytáhl meč. On byl ten první, kdo si mohl stěžovat. Ale on přesto vidí Boží dobrotu.
Aby člověk mohl vidět Boží dobrotu, musí vědět, co je jeho největší problém, a to nám ukazuje dnešní evangelium o deseti malomocných. Lukáš nám vypráví o krásném příkladu vděčnosti. Vypráví, jak k Ježíšovi přijde deset malomocných a prosí ho, aby je uzdravil. Stane se, byli očištěni. A když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám tváří až k zemi a děkoval Mu. Tak by měla vděčnost vypadat, řekneme si. Proč ale přišel z deseti jen jeden? A ještě k tomu Samaritán, tedy cizinec, zatímco od vlastních se Ježíš vděčnosti nedočkal?
Důvodem může být samozřejmost, s níž člověk rád přijímá dobra, která vůbec samozřejmá nejsou. Neuvědomuje si jejich hodnotu a necítí tudíž žádnou vděčnost. Musí někdy například ztratit zdraví, aby si ho dokázal vážit a pečoval o něj. Možná, že u těch devíti malomocných, co nepřišli, se motivace mísily. Chtěli zdraví, ale Ježíš je nezajímal. Byl pro ně prostě léčitel, víc nic. Jen Samaritán, který pro svůj původ a odlišnou víru nemohl od Ježíše nic očekávat jako samozřejmé, pochopí, že dostal dar z nebe. Došlo mu, že je to dar, který dává pouze Bůh. A že tohoto Boha, který daroval světu svého Syna a je v něm přítomen jako Emmanuel – Bůh s námi, v Ježíši osobně potkal. Proto se vrátil a mocným hlasem velebil Boha a vzdal Bohu slávu. Tělesné uzdravení se pro něj stalo skutečným zázrakem, totiž znamením, které má vzbudit víru. Proto mu Pán říká: Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.
Takže když jsme se tady dnes sešli, abychom Pánu Bohu poděkovali, tak otázkou je, zda Mu budeme důvěřovat a budeme žít tak, jak chce On. Buďme jako ten malomocný, který se vrátil a za své uzdravení děkoval!
Abychom mohli být vděční, potřebujeme se neustále vracet k Pánu Bohu. Abychom mohli žít tak, jak chce On, potřebujeme znát Jeho slovo a prosit v modlitbě o přítomnost Božího Ducha v našich životech, aby nás vedl. A to je vlastně i moje závěrečné přání. Přeji vám, abyste dnes skutečně mohli děkovat Bohu. Přeji vám, abyste Mu děkovali za to, že vám je jasno, kdo je ten Bůh. Abyste Mu děkovali, za to, že se nám dal poznat ve svém Synu Ježíši Kristu. Přeji vám, abyste děkovali především za to největší dobro, za to, že nám díky smrti Ježíše Krista odpustil naše hříchy. Přeji vám, abyste děkovali a zároveň toužili žít tak, jak to chce On, váš Pán. Přeji vám vděčné srdce v nevděčném světě. Amen.
Kázání v neděli 9. října 2016 Phanuel Osweto