První čtení: Jr 17, 5–10 Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet. Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody.“ „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.“
Druhé čtení: 1K 15, 12–20 Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.
Evangelium: L 6, 17–26 Sešel s nimi dolů a na rovině zůstal stát; a s ním veliký zástup lidu z celého Judska i z Jeruzaléma, z pobřeží týrského i sidonského; ti všichni přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravovali se i ti, kteří byli sužováni nečistými duchy. A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny. Ježíš pohlédl na učedníky a řekl: „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky. Ale běda vám, bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.
Kázání: Komu důvěřuji natolik, že mu svěřím do péče, to nejcennější, co mám – svůj život? Odpověď věřícího je zřejmá: Bohu. Nicméně skutečnost nemusí být tak jednoznačná. Známe přísloví: Bližší košile než kabát nebo Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Člověka vidíme, Boha nevidíme, a tak se často při řešení nejrůznějších situací spoléháme na své vlastní síly nebo pomoc druhých lidí, než bychom se ptali Boha na jeho názor. Navíc pokud by se ukázalo, že má na danou věc jiný názor než my.
Bible často v obrazech ukazuje dva způsoby životního nasměrování, které jsou v protikladu a mezi nimiž si máme zvolit. Cestu dobra, nebo cestu zla; cestu požehnání, nebo cestu zlořečení; důvěru v Boha, nebo důvěru v člověka. Bůh nás volá k volbě, ale taky nám hned ukazuje důsledky našeho rozhodnutí. Jaké plody nám ta která cesta přinese. A tak můžeme jasně vidět, nejen jak na tom jsme, ale i jak na tom jednou budeme v cíli naší cesty.
Jeremjáš staví proti sobě do kontrastu dva obrazy: jalovce na poušti, který nemá šanci na přežití v daných životních podmínkách. A strom zasazený v blízkosti zdroje vody, který i v největším žáru je zelený a nese plody.
Tímto obrazným vyjádřením nás varuje před spoléháním na lidské síly, ať už na naše vlastní nebo síly druhých lidí kolem nás (politických či duchovních vůdců), protože tím se naše srdce uzavírá působení Boží moci v našem životě. Přestáváme ji vidět, přestáváme pro ni být citliví a přestáváme po ní toužit a vyhledávat ji.
Jsme to my, naše srdce – jako symbol celého člověka (vůle, myšlení, rozhodování), které si vybírá, kterou cestou půjde. Komu svěří svůj život časný a v neposlední řadě i ten věčný. Jak vyznáváme v malém vyznání víry: Věříme v život dokonalý, který zde na zemi se začíná a v nebi své naplnění má. Dokonalý život zahrnuje obě složky: pozemskou i nebeskou, proto Boha ze svého života nesmíme odsunout na druhou kolej, ať už vědomě nebo tak nějak nevědomky a plíživě, což je asi to nejnebezpečnější, co se nám na cestě víry může stát.
A proto je dobře žít víru ve společenství dalších křesťanů, kteří se navzájem na cestě do Božího království povzbuzují, ale také napomínají. To udělal apoštol Pavel v listu do Korintu, když řešil tu nejzákladnější otázku křesťanské víry: Ježíšovo vzkříšení a zmrtvýchvstání.
Vidíme-li v Ježíši jen člověka, který oplývá zázračnou mocí, který sice uzdravuje nemoci a vyhání démony z posedlých lidí, ale není skutečným Bohem, pak je i naše víra v něj klamná, protože (řečeno s prorokem Jeremjášem) se opíráme o pouhé tělo. Hledáme pomoc jen pro život časný, nikoli i pro ten věčný. Pak jsme opravdoví ubožáci a chudáci, protože zemřeme jako chudáci a ubožáci bez naděje.
Ale Ježíš byl skutečným člověkem i skutečným Bohem, proto může říci zástupu i svým učedníkům: „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blaze vám, když vás budou lidé nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle máte hojnou odměnu v nebi.“
Následování Ježíše, jeho cesty do Božího království neznamená automatickou prosperitu, pohodlný život plný radosti už tady na zemi. To Ježíš říká nejen na rovině, ale taky narovinu. Ne všichni chudí, plačící, nenávidění jsou však také blahoslavení, pokud nesvěří svůj život do Božích (v tomto případě Ježíšových) rukou. Ale není jim odňato Boží požehnání, což si mohli myslet a často mysleli ti, kteří byli bohatí a měli všeho dostatek.
Není divu, že se učedníci po události s bohatým mladíkem Ježíše ptají: „Hle my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“ (Mk 10, 28) Byli jsme chudí, i to málo, co jsme měli, jsme opustili a následujeme tě. Co nás tedy čeká? Kam to vše vyústí? Rozhodli se svěřit svůj život do Ježíšových rukou a nespoléhat na své vlastní síly. Co jim to přinese?
Ježíš jim odpovídá: „Amen, pravím vám, až se Syn člověka při znovuzrození všeho posadí na trůn své slávy, tehdy i vy, kteří jste mě následovali, usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě.“ (Mt 19, 28–29)
Svěří-li svůj život do Božích rukou, nebudou o nic ochuzeni, ani tady na zemi, ani v nebi. Možná bude mít jejich bohatství a spokojený život jinou formu, než si představovali nebo vysnili, ale rozhodně nebyli chudí na Boží lásku a přátelství.
Mezi Ježíšovými učedníky a následovníky nebyli jen chudí. Jeden z učedníků byl celník, a známe i příběh celníka Zachea, který se po setkání s Ježíšem obrátil. Byli to ti, kterým patřilo Ježíšovo běda: Běda vám, bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Oba poznali, že peníze, postavení a moc jim šťastný život nezajistí, protože se opírají o pouhé tělo. Pochopili, že pravým bohatstvím a požehnáním je pro ně život v Boží blízkosti a přátelství.
Říká nám dnes Ježíš: Blaze vám…, nebo spíše: Běda vám…? Svěřili jsme a svěřujeme i nadále svůj život do Božích rukou, nebo si celkem dobře vystačíme sami? A Boha máme spíš jako takovou poslední pojistku, když už všechno ostatní selže a nevíme si rady?
Závislost na Bohu, spoléhání na něj je základní křesťanský postoj v každé době. Jsme Ježíšovi učedníci. Jsou mezi námi ti, kdo vidí v Ježíšových slovech svou naději a zaslíbení, ale i ti, kdo pochopili a přijali Ježíšovo varování. Chtějme však pro sebe to samé, co pro obě skupiny chtěl Bůh: poznat Krista jako svého Spasitele a Pána. Žít v jeho blízkosti tady a teď na zemi, a potom jednou i v nebi. Amen.
Ivana Doubravová 13. února 2022
Sestra Ivana doporučila k poslechu píseň Taizé Seigneur, tu gardes mon âme
Píseň je vlastně parafrází žalmu 139, 23-24 a pro závěr kázání jí přišla výstižná:
Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!