texty: Izajáš 9, 1–6; Titoví 2, 11–14; Lukáš 2, 1–14
Milí přátelé, pokoj vám v tomto vánočním čase!
Jeden z mých oblíbených biblických veršů je text evangelia podle Matouše ze 17. kapitoly. V tomto textu apoštol Petr na hoře proměnění řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme zde. Chceš-li, udělám tu tři stany jeden tobě, jeden Mojžíšíšovi a jeden Eliášovi.“
I pro nás je hezké, že jsme dnes odpoledne spolu. Po roce jsme se zde opět sešli, abychom oslavili tento výjimečný den a výjimečný okamžik, o který bychom rozhodně neradi přišli. Je dobře, že jsme zde kvůli starému a známému příběhu, který se táhne lidstvem od doby, kdy se Bůh rozhodl poslat na svět svého jediného Syna. Učinil tak za obecně dobrým účelem, z důvodu, který mnozí pochopili jako jeden z hlavních důvodů, proč existujeme – milovat Toho, který nás jako první miloval bezpodmínečnou láskou.
V období Vánoc proto mluvíme o světle, které přišlo na tento svět. Oslavujeme narození Božího syna na tomto světě, a to vyjadřuje mnohé z toho, o čem je Boží láska.
Izajášovou zprávou jsme vstoupili do vánočního příběhu, příběhu o člověku, nikoliv o Bohu. Celá kapitola začíná nádherně nadějnými slovy: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ (v. 1) Každý, kdo to slyší, si určitě řekne, že to je dobrá zpráva. Možná bych se vás teď mohl zeptat, kdo měl tento rok pocit, že se potkal s temnotou. Někteří možná žijeme poměrně bezproblémový život a řekli bychom, že jsme v pohodě. Ale určitě je tady dnes mnoho z nás, kteří jsme se setkali třeba s temnotou nemoci.Možná jsme zažili temnotu nespravedlnosti kolem nás nebo na pracovišti, může nás přepadat temnota strachu, když sledujeme děj světa kolem nás.
Všichni jsme slyšeli o temnotě, která se valí z války v Ukrajně. Ano, žijeme ve světě, kde je často temno. Jak říká Izajáš, jsme lid, který chodí v temnotách. Vědomě říkám jsme, protože se to týká nás všech. To temno, které známe nejlépe, je temno, které nosíme ve svém srdci. Jsou to ta naše selhání, naše pády – prostě lidský hřích. A jak říká Izajáš, tento hřích nás vede do země šeré smrti.
A v tomto stavu už zazněla několik let před narozením Krista zpráva, že zazáří veliké světlo. Ono zazářilo v betlémském dítěti. Tehdy se Bůh stal člověkem. To je to velké světlo, které můžeme vidět. To je to velké světlo, které zazářilo. A to je zároveň ta Boží milost, o které mluví i apoštolové, milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás, abychom se zřekli bezbožnosti a dalších světských vášní a žili rozumně.
Bylo by dobré, kdybychom se nebránili tomu, aby Ježíš Kristus byl tím světlem, které prozařuje náš život. Toto světlo dělá v našich životech spoustu věcí. Právě v okamžicích, kdy nás obklopuje tma, je to On, který nám ukazuje jak žít, a je Ten, který ovlivňuje naše rozhodování.
Tou dobrou vánoční zprávou je, že dnes můžeme Ježíši Kristu dovolit zasvítit do naší temnoty.
On přišel, abychom viděli světlo, On přišel, aby nám zasvítil. Proto se narodil, aby dnešek mohl být novým začátkem pro každého. Ale tím začátkem není pouhé rozhodnutí ke změně. Tím začátkem je přiznání si té vlastní temnoty, pokání. Jedině On může prozářit naše nitro a změnit nás. Sami to nezvládneme. Vyznejme naši temnotu a prosme, aby do ní zasvítil a změnil nás. Někdy se z toho člověk potřebuje i vyzpovídat, říci druhým. A to je zase důvod, proč je tu církev, místo, kde smíme nacházet podporu v nejtěžších chvílích.
Kristův příchod přináší také radost. Izajáš říká, že příchod Ježíše Krista přinese do života radost. Čteme: „Rozmnožil jsi národ, rozhojnil jsi jeho radost; budou se před tebou radovat, jako se radují ve žních, tak jako jásají ti, kdo se dělí o kořist.“ (v. 3) Milí přátelé, řekli byste o sobě, že potřebujete více radosti? Já jsem přesvědčen, že naše společnost opravdu potřebuje mnohem více radosti.
Každý rok dostáváme k Vánocům několik přání radosti. O Vánocích se prostě o radosti či veselí hodně hovoří. Přejeme si šťastné a veselé. Ale to vše nám má pouze připomínat, že máme důvod k radosti. Celá vánoční atmosféra nemá být zdrojem radosti, ale má nám připomínat, že Ježíš Kristus, ten, který se narodil jako dítě v Betlémě, je zdrojem naší životní radosti. Proč? Protože víme, že naše budoucnost je v rukou Boha, kterému nejsme lhostejní. On si nás zamiloval. On nám zasvítil do života. Záleží Mu na nás a jsme zde, protože celý rok byl s námi. On vede běh lidstva k jasnému cíli. A to je pro nás zdrojem radosti.
Určitě víme, že často i v životě věřícího přicházejí mraky temnoty a problémů, ale někdy prostě jen únavy, vyčerpanosti či mnoha dalšího. A to všechno má často potenciál okrádat nás o radost. Ale dnešní den nám připomíná, že se té temnotě trápení a problémů nemusíme poddávat. I nám totiž dnes zní a platí to radostné poselství, které přinesli andělé pastýřům na betlémských pláních: „Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“ (Lukáš 2, 10) To, že Ježíš přišel, je stále zpráva, která dává životu smysl a vrací radost. Připomínejme si ji. A děkujme za to, co Bůh pro nás v Kristu udělal. A čím více si to Boží jednání budeme připomínat, tím více radosti zažijeme. Jsem o tom přesvědčený, neboť letos jsem tu Boží lásku zažil vícekrát.
Radujme se, sestry a bratři, neboť Izajášem myšlený čas již přišel. Přišel v Kristu Ježíši, Synu člověka, našem Pánu. Jen a jen v Něm vidíme spravedlnost Boží. Jen a jen v Něm jsme před Bohem ospravedlněni. Amen.
Phanuel Osweto 24. prosince 2022