Žalm 23, 1–5 Žalm Davidův. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.
Evangelium: Jan 12, 1–8 Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betánie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu. Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš řekl: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“
Sestry a bratří, pokoj vám!
Evangelijní text, který jsme právě slyšeli, nás přivádí na návštěvu k trojici sourozenců, se kterými se Ježíš přátelil – k Lazarovi, Marii a Martě. Připravili Mu tam večeři. Ta večeře je možná děkovnou, neboť všichni už vědí, že Židovská rada se rozhodla jednat a vydala na Ježíše zatykač. Dovedeme si představit tu napjatou atmosféru u stolu, že pravděpodobně probírají události posledních dnů. A možná právě ty poslední události, vděčnost za Lazarův život, radost z Ježíšovy přítomnosti a také vědomí, že se taková chvíle už nemusí nikdy opakovat, vede Marii k něčemu skutečně mimořádnému. Bere do ruky alabastrovou nádobku s olejem z pravého nardu, vylije olej na Ježíšovy nohy a otře je svými vlasy.
Zmínka o „pravém nardu“ naznačuje, že padělky nejsou vynálezem dnešní doby, ale už tehdy se vyplatilo je vyrábět. Podle biblického komentáře se ten pravý olej vyráběl z kořene rostlinky, která roste v Nepálu v Himalájích. Je velice odolná a vitální, roste ve výškách kolem 4–5 tisíc metrů. Dovedeme si představit, že stoupat po těch horách, nasbírat dostatečné množství a vyrobit z toho parfém nebylo jednoduché. A odtud se nard přivážel přes Indii a Persii (dnešní Irán) do oblasti Blízkého východu. To všechno se samozřejmě odrazilo v ceně, jako když dnes něco vypěstují na jiné zeměkouli, a potom to prodávají na druhé straně světa.
Ale jestliže jsme četli, že to bylo možné prodat za 300 denárů, a jeden denár byla zhruba denní mzda dělníka, představuje to roční plat. To znamená, řekněme, 300 tisíc – průměrná mzda je dnes cca 25 tisíc měsíčně v Česku. I dnes existují takové parfémy v obchodech. Říkáme si, jak to vlastně za ty peníze voní? Opravdu luxusní zboží. Ne každý si to může dovolit, jenom bohatí, a v té době také jen bohaté dívky měly nádobky s nardem jako součást svojí výbavy. A Marie vezme takovou nádobku, ve které se nardový olej uchovával, a všechen ho vylije na Ježíšovy nohy. I ta nádobka byla vzácná. Vyráběla se ze vzácného druhu průsvitného mramoru, který pocházel z Egypta. Měla úzké hrdlo, aby se parfém mohl dávkovat jenom po kapkách, aby nebylo možné ho nechtěné vyplýtvat příliš mnoho. A tak, pokud chtěla olej neodkapávat, ale vylít, musela ji rozbít. Tak to nakonec i Marek popisuje. Neskutečně drahý parfém – a Marie to celé vyplýtvá na Ježíšovy nohy.
To muselo vzbudit pořádný rozruch mezi všemi, kdo tam byli. A tak když Jidáš říká: „K čemu je taková ztráta? Vždyť se to mohlo prodat a dát chudým!“, tak zaručeně nebyl sám, kdo si to myslel. Co všechno by se s tím dalo dělat i dnes! A ani Ježíš k tomu nic neřekne, copak to nevidí? I my bychom se v té chvíli postavili za Jidáše, vždyť my uvažujeme stejně. Peníze se mají šetřit, spořit a využívat účelně! A často dodáme, že každá koruna se počítá. Jenže, bratři a sestry, nenaletěli jsme Jidášovi na jeho způsob uvažování? Nejsou peníze i pro nás až na tom prvním místě?
Nejvíc času člověk věnuje vydělávání peněz. A teprve když nám nějaký čas zbude, tak ho můžeme využít pro něco jiného. Ježíš nás ale učí něčemu jinému. Má jiné priority. Říká: „Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ Bratři a sestry, ať chceme nebo nechceme, Ježíš tady na nás skutečně musí působit hodně zvláštně. Jakoby ani nebyl z tohoto světa, jakoby peníze v tu chvíli pro Něho nehrály žádnou roli. On si ale prostě jenom cení a užívá vzácné Mariiny lásky.
Co nám tedy Marie říká? Co si z toho příběhu můžeme odnést my? To první, co nás zarazí, je velkorysost, s jakou se její láska projevuje. Vzala tu nejcennější věc, kterou vlastnila, a dala ji Ježíši. Láska není láskou, pokud počítá náklady. Dává všechno. Nepřemýšlí nad tím, kolik dá a kolik si nechá. Nemá obavu z toho, že jí nic nezůstane. Neodkapává jenom trochu. Dává všechno. My často dáváme Bohu ze svých přebytků. Až to, co nám zbude. Dáváme čas, který máme navíc, dáváme peníze, které nám nebudou chybět. Službu, která neomezí naše vlastní zájmy. Po kapkách odměřujeme to, co Pánu Bohu dáme, aby nám nevznikla žádná škoda, aby nám nechybělo. A možná, když slyšíme takové kázání o štědrém dávání, tak si řekneme, no dobře, tak trochu přidáme. Ale to jsme špatně pochopili, o co v tom příběhu jde.
Nejedná se přece o to, abychom místo jedné kapky dali dvě! Pán Bůh nepotřebuje naše peníze, nepotřebuje ani náš čas, nepotřebuje ani naše schopnosti. Vždyť říká: „Mé je stříbro, mé je zlato, je výrok Hospodina zástupů.“ (Ag 2, 8) On má všeho dost. V tom příběhu je totiž ten olej úplně vedlejší. O ten vůbec nejde! Marie dala Ježíši v prvé řadě svoje srdce. O naše srdce jde! Po tom Ježíš touží. Vstoupit do něj a proměnit je.
Takový člověk pak nepočítá a neodměřuje, ale dává s radostí, protože je plný vděčnosti za to, co sám přijal. Ale je to současně láska pokorná. Bylo ctí pomazat druhému hlavu. „Hlavu mi olejem potíráš.“ říká žalmista v dnešním prvním čtení.
I ty vlasy o něčem svědčí. Při svatbě si je každá dívka sepnula a už nikdy se neobjevila na veřejnosti s rozpuštěnými vlasy. Byla by to známka nemorální ženy. Copak Marie neví, v jakém světle ji budou vidět druzí? Ale Marie nepřemýšlí nad tím, co si myslí druzí, ona chce uctít Ježíše. Kolikrát my děláme věci kvůli druhým. Kvůli jejich uznání a ocenění.
V tomto textu vidíme, že láska k Ježíši osvobozuje od obav z nepochopení a reakce okolí. Svědectví – tentokrát do církve, do našeho sboru, do našich životů. A ještě jednu věc si z toho příběhu můžeme odnést. V Markově evangeliu Ježíš říká: „Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila.“ (Mk 14, 9) Její skutek se stal svědectvím o její veliké lásce pro generace dalších křesťanů až do dneška. Úplně poslední větu, kterou Ježíš řekl na této zemi, zaznamenal Lukáš ve Skutcích apoštolů: „Ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě, i ve všem Judsku, i v Samaří, a až na sám konec země.“ (Sk 1, 8) Budete mi svědkové. Vy jste ti, kteří tu dobrou zprávu o Boží lásce a vykoupení ponesete dál. A učedníci to naplnili a zvěstovali evangelium nejenom Židům, ale také pohanům.
To, co udělala Marie, je také svědectvím. Ale dovnitř církve. Kolik vzácných lidí jsme potkali v církvi. Každý z nás si jistě někoho vybaví. V tomto sboru jsem slyšel jména dvou sester: Marie Tlustá a Anna Fölkelová, potom jsem byl svědkem svědectví života bratra Jaroslava Šály, a určitě si vybavujete i vy další jména těch, kteří už nejsou s námi. A pokud máme někoho takového před očima, čím nás jejich život oslovil? Tím, že uměli dobře hospodařit s penězi? Nebo obětavostí a nasazením pro službu? To jsou jistě dobré věci a jsou potřeba. Ale to, co nás především oslovuje, to, co nás inspiruje k hlubší víře, to, co církev potřebuje v prvé řadě, jsou lidé, kteří si zamilovali Ježíše. Láska k Ježíši, to je to, co oslovuje nejvíc.
Církev dnes potřebuje lidi, kteří přicházejí rádi chválit Hospodina, církev potřebuje ty, kteří žízní po Božím slově. Církev potřebuji ty, kteří rádi zpívají Hospodinu, chválí Hospodina, neboť učinil v jejich životě něco nového. Ano, církev potřebuje takové postavy, které by byly vzorem svou vírou, obětavostí, přístupem k druhým lidem. Ten příběh nám ukazuje, že církev je Církví tehdy, pokud v ní jsou takoví lidé, kteří budou inspirací, kteří budou příkladem svou vírou. Svým zápalem. Svojí touhou po Boží přítomnosti. Svojí láskou k Ježíši. Protože tam se šíří ta nádherná vůně, která naplní celý dům. Buďme jimi i my! Amen.
Kázání 7. dubna 2019 Phanuel Osweto