Texty: Iz 52,7-10; Žd 1, 1-6; J 1, 1-14
Kázání:
Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje.“
Od roku 1990 přivážejí brněnští skauti Betlémské světlo do ČR. Plamínek odebraný z věčného ohně, který hoří v jeskyni pod bazilikou Narození Páně v Betlémě. Symbol míru, lásky, naděje a přátelství. Letos jsem byla pověřena svou sestrou, abych jej místo ní vyzvedla na lounském vlakovém nádraží, kam mělo dorazit. Čekalo nás tam pár s připravenými svíčkami a lucerničkami, abychom jej převzali od skautů, kteří na chvíli vystoupili z vlaku. Obyčejný akt, kterému nemnozí cestující na perónu zvědavě nebo lhostejně přihlíželi. Během pár minut bylo hotovo. Připomenulo mi to vlastně Ježíšovo narození v Betlémě. Úplně obyčejná událost přinášející úžasné poselství pro celý svět, celé lidstvo.
Slovo posla ohlašujícího pokoj i betlémské světlo (symbol pokoje) zaměřuje naši pozornost na Boží kralování v tomto světě. Jak s touto zprávou naložíme je na každém z nás. Co pro nás znamená Boží narození do našeho světa? Vnímáme, že náš Bůh kraluje, i když to na první pohled nemusí být zjevné? Jak se v nás Bůh rodí a přichází ke slovu v naší práci, v našem myšlení, v tom jak žijeme? Jak pro lidi kolem sebe Boha zviditelňujeme?
Každý rok slavíme to stejné-Boží narození, přesto je to každý rok jiné. Přicházíme 25. 12. do kostela na bohoslužbu, ale pokaždé v jiném stavu (fyzickém, psychickém, duchovním). Také společenství se za ta léta proměňuje. Ti, které jsme byli zvyklí vídat, už s námi nejsou a místo nich přicházejí jiní. Každý rok oslavujeme, že Bůh je Immanuel (Bůh s námi). Je s námi stále, i když pokaždé jinak.
To samé platí pro Izrael: Bůh je stále s nimi, i když jinak než dřív. Babylónské zajetí končí, lid se může vrátit zpět do své domoviny. Bůh se znovu vrací do života svého lidu. To je ta radostná zvěst, evangelium pro ně: Hospodin je tu, opět se ujímá vlády a potěšuje svůj lid. Navíc Boží jednání není a nebude zjevné jen Izraeli, ale také okolním národům. Bůh pro ně přestane být někým neznámým a vzdáleným, ale blízkým a osobním. Uvědomí si, že z jeho láskyplného objetí nejsou vyloučení, ale že Bůh je tu i pro ně. A vždycky byl.
Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Boží starost a péče o nás je dlouhodobá a prochází napříč celými dějinami. Ohlédneme-li se ve svých životech zpět, můžeme vidět její konkrétní projevy. Bůh zanechává své stopy i v našich životních příbězích.
Boží péče, ztělesněná v osobě Ježíše Krista, je jedinečná. Jeho role ve spásné misi s lidstvem je zcela unikátní a nezastupitelná. Celá jeho osoba, jeho slovo a činy odráží Boží slávu a podstatu. Je po právu nejen naším Zachráncem (Spasitelem), ale také Pánem.
Ježíšovu jedinečnou roli opěvuje hymnus z Janova evangelia: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. Básnickou formou se snaží popsat nepopsatelné. Jak důležitá a velká změna pro lidstvo nastala. Zároveň ukazuje křehkost a zranitelnost toho, že Bůh se stal jedním z nás. Vstupuje do lidských dějin, do našich životů jako Boží čin a Boží dar. Přichází jako malé, bezmocné a bezbranné děcko, které aby přežilo, potřebuje starostlivou péči okolí.
Jak s ním naložíme je na každém z nás. Dítě můžeme radostně přijmout, i odložit. Slovo můžeme vzít vážně, ale také zlehčit a odmítnout. Můžeme ho překřičet, může zaniknout v hluku okolního světa. Světlo můžeme dát na svícen, aby svítilo a sloužilo, ale můžeme ho taktéž sfouknut a nahradit jiným světelným zdrojem.
Ježíš se narodil nám, narodil se pro všechny. Bůh k nám mluví, vstupuje do našeho světa a touží po naší odpovědi. Chce s námi vést dialog. A záleží mu na něm natolik, že do něj vkládá všechno. Plnost sebe sama, to, kým je. Je dostupný v životě, smrti a vzkříšení Ježíše z Nazareta. Čeká, zda se Ježíš stane naším Kristem (Mesiášem). Zda na jeho slovo a jednání odpovíme vírou. Boží dialog s námi nepřeruší ani naše smrt. Je totiž věčný, jako Bůh sám.
Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Co si z dnešních textů pro sebe můžeme vzít? Boží ujištění, že nestojíme na okraji jeho zájmu, ale jsme v jeho středu. Chce být naším orientačním bodem i ve tmě, která nás obklopuje. Chce být a je pevnou součástí našeho života. Svým slovem se zavazuje k životu s námi.
Křest je naší odpovědí Bohu. V něm souhlasíme, aby se Bůh v Ježíši Kristu a v Duchu svatém stal pevnou součástí našeho rozhodování, jednání i svědectví.
Jan Křtitel nás k tomu vyzval jako první. Směruje naši pozornost k tomu, kdo je pravým světlem, kdo je naší nadějí a záchranou. Buďme i my pro lidi kolem nás nositeli radostné zvěsti (evangelia), nositeli naděje. Ježíš je symbolem nejvyšší naděje, jaká je možná. Je to ale naděje, která není z tohoto světa, nepřináší nám blahobyt ani materiální prospěch, přesahuje nás samotné. (Petr Jan Vinš, starokatolický kněz)
Oslavujeme zrození a příchod této naděje do beznaděje světa. Oslavujeme příchod světla do tmy lidské viny. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Oslavujeme příchod slova, které se splnilo. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. To slavíme, tomu věříme, o tom svědčíme. Amen.
Ivana Doubravová 25. prosince 2022