První čtení: Žalm 32, 1–11 Davidův; poučující. Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti. Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj. Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt. I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne. Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením, nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem. Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš. Mnoho bolestí postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství. Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!
Druhé čtení: Efezským 1, 3–7 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost,
Evangelium: Marek 6, 14–29 Uslyšel o tom král Herodes, neboť jméno Ježíšovo se stalo známým; říkalo se: „Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto v něm působí mocné síly.“ Jiní pak říkali: „Je to Eliáš!“ A zase jiní: „Je to prorok – jeden z proroků.“ Když to Herodes uslyšel, řekl: „To vstal Jan, kterého jsem dal stít.“ Tento Herodes totiž dal Jana zatknout a vsadit v poutech do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože si ji vzal za ženu. Jan totiž říkal Herodovi: „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“ Herodias byla plná zloby proti Janovi, ráda by ho zbavila života, ale nemohla. Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal. Vhodná chvíle nastala, když Herodes o svých narozeninách uspořádal hostinu pro své dvořany, důstojníky a významné lidi z Galileje. Tu vstoupila dcera té Herodiady, tančila a zalíbila se králi Herodovi i těm, kdo s ním hodovali. Král řekl dívce: „Požádej mě oč chceš, a já ti to dám.“ Zavázal se jí přísahou: „O cokoli požádáš, dám tobě, až do polovice mého království.“ Ona vyšla a zeptala se matky: „Oč mám požádat?“ Ta odpověděla: „O hlavu Jana Křtitele.“ Spěchala ihned dovnitř ke králi a přednesla mu svou žádost: „Chci, abys mi ihned dal na míse hlavu Jana Křtitele.“ Král se velmi zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky nechtěl ji odmítnout. I poslal hned kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal ho v žaláři a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce. Když to uslyšeli Janovi učedníci, přišli, vzali jeho tělo a uložili je do hrobu.
Sestry a bratři,
dnes máme před sebou nejdelší vyprávění v Markově evangeliu, které není o Ježíši. Ale proč je vůbec v evangeliu? Není to jen zbytečná vsuvka? Evangelia přece nejsou o Janu Křtiteli, ale o Ježíšovi. Ale spojitost tu je, a možná větší, než tušíme. Na začátku našeho oddílu se vypráví, že pověst o Ježíšových mocných činech se donesla až ke králi Herodovi. Herodes byl syn Heroda Velikého, zvaný Antipas, který zdědil čtvrtinu otcova království. Patřila mu Galilea, kde Ježíš vyrostl a působil. Marek nám ve svém evangeliu nechal několik informací hned na začátku. Čteme zde, že Herodes Jana nechal popravit.
Co ale můžeme říci hned na začátku a co je důležité pro náš dnešní text je následující: Jan Křtitel byl Božím hlasem, který navracel lidi k Bohu. Samotný král Herodes Jana Křtitele tiše obdivoval a patřil k jeho tajným sympatizantům. Dobře poznal, že Jan je muž spravedlivý. Problém nastal, když Jan zaútočil na jeho druhé manželství. Herodes si totiž vzal rozvedenou manželku svého nevlastního bratra Filipa. To však bylo proti Mojžíšovu zákonu, který nedovoloval, aby si rozvedenou ženu vzal bratr bývalého manžela. Zřejmě se tím mělo bránit tomu, aby si muži v jedné rodině mezi sebou manželky postupně vyměňovali. Herodes předpokládal, že když si vzal ženu nevlastního bratra a navíc je král, snadno mu to projde. A také mu to prošlo. Nikdo ze zbožných farizeů a zákoníků ze strachu neřekl ani slovo. Pouze prorok Jan. Mohl si to nechat pro sebe a mlčet. Ale Jan vycházel ze zásady, že Boží slovo platí pro každého stejně. V celém světě bylo tehdy obvyklé mít zvláštní zákony pro svobodné a pro otroky. Jiná práva měli muži a jiná ženy. Boží zákon však měří všem stejně.
Herodes dal Jana uvěznit, ale přesto mu rád naslouchal. Když slyšel Křtitele mluvit, byl Herodes celý nejistý, a přece si ho šel se zájmem poslechnout. Není to divné?
Jistě ano, ale s námi je to podobné. Víme o svých chybách stejně jako Herodes. Rádi bychom se jich zbavili, nemáme k tomu však sílu. Podobně jako Herodes rádi nasloucháme Božímu slovu a říkáme si: „Jednou to dáme všechno do pořádku.“ Ale čím déle to odkládáme, tím větší hrozí nebezpečí, že už to nepůjde vrátit.
Byla tu totiž Herodiada. Jeden Herodes ji už propustil, a teď ji možná kvůli Janovi opustí i jeho bratr. Ta žena se cítí ohrožena a myslí pouze na sebe. V okamžiku, kdy se objeví příležitost proroka umlčet, nezaváhá ani na chvíli. Je nebezpečné, když někdo někoho nenávidí a vidí v něm jen svého nepřítele. Stačí málo a zlý čin se náhle stane skutečností. Proto apoštol Jan upozorňuje: Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah. (1 J 3, 15) Nenávist je stejně nebezpečná jako vražda. Od zlé myšlenky k činu je blíž, než si myslíme. Není moudré někoho nenávidět a vidět v něm jediný zdroj svých obtíží. Kdo myslí jen sám na sebe, dovede být velice zlý.
Klíčovou postavou v našem příběhu je však Salome, dcera Herodiady. Její jméno známe od historika Josefa Flávia. Bylo to děvče, kterému bylo nějakých dvanáct let. Její tanec byl zřejmě docela nevinné rytmické cvičení. Heroda však okouzlila, a ten ve své povýšenosti nabídl dítěti polovinu království. Čekal, že si dívenka bude přát nové šaty nebo výlet do Egypta. Ale když uslyšel její přání, zbledl hrůzou. „Chci, abys mi dal na míse hlavu Jana Křtitele!“ Jak snadno může člověk zničit životy druhých. Možná si ta dívenka myslela, jaká je z ní hvězda. Možná si myslela, že je to jen taková hra. Stačí kliknout a je po člověku. Ve skutečnosti Salome udělala velikou chybu. Dala se zneužít a ublížila nevinnému člověku.
A nejen Salome, i my některé chyby děláme jen proto, aby se o nás neřeklo něco špatného. Třeba se někdo vsadí, že něco udělá, a i když je mu pak jasné, že přestřelil, bojí se to vzít zpátky. Nebo si dáme nějaký cíl a chceme ho dosáhnout za každou cenu, přestože tím druhým ublížíme.
Byli tu však ještě Herodovi rádci a důstojní přátelé, kteří slavili Herodovy narozeniny. Proč nikdo z nich nešel za králem, nevzal si ho stranou a neřekl mu: „Králi, nedělej to. Bude tě to mrzet! I když Jana umlčíš, jeho hlas tě bude v noci pronásledovat. I když bude mrtvý, v tvém srdci bude jako živý.“ Bohužel se nikdo tak odvážný a pravdivý nenašel.
Někdy můžeme váhajícímu člověku velmi pomoci, ale nesmíme to odkládat. Náš čas není nekonečný. Kat byl připraven, a dříve než zpitým hostům došlo, co se stalo, přinesli do sálu mísu, na které byla prorokova hlava.
Pokud si vzpomeneme na podobenství o rozsévači, který rozséval zrno na čtvero druhů půdy, i zde nalézáme paralelu. Herodes je tu příkladem osudu setby v podobenství o rozsévači (Mk 4, 13–20), kde zrno padá na skalnatou půdu. Herodes přijímá slovo s radostí, ale nemá v sobě kořen ( Mk 4, 16–17).
Jaké poselství je v tomto příběhu pro nás? Co máme společného s Janem Křtitelem? Máme něco společného s Herodem? Máme něco společného s Ježíšem? Jan usiloval o to, aby se lidé navrátili k Bohu. Lidé sice věřili, ale nejednali správně. Proto jim připomínal, že musí opustit způsoby, které nefungují, a nechat se samotným Bohem vést. Nejprve potřebují proměnu od samého Boha, kterého chtějí následovat.
Jan zůstal Bohu věrný až do konce, přestože jej věrnost Bohu dovedla k utrpení a nakonec i smrti. Jan však nebyl blázen, když pustil to, co si nemohl udržet, aby získal, co nelze ztratit.
Herodes byl slabý. Byl příliš slabý na to, aby skoncoval s Herodiadou, přestože věděl, že zůstávat v tom vztahu není správné z lidského, náboženského i politického hlediska. Herodes rád poslouchal Janova slova, Jan sděloval světu Boží slova. Přestože slovo slyšel, vždy měl starosti, které jej nakonec udusily, a tak nemohlo přinést ovoce radosti, víry, naděje a lásky.
My se můžeme v něčem podobat Herodovi a v něčem Janu Křtitelovi. Každý z nás touží po tom být dobrý, spravedlivý a čestný člověk. Málokdo o sobě prohlásí, že chce být zlý člověk, na kterého není spolehnutí. Všichni v sobě máme touhu být dobří. Jan nám připomíná, že v mnohém nejsme, a Herodes nám připomíná, že ne vždy máme sílu dobrými být.
Herodův příběh nám také ukazuje, že když necháme hřích ležet v nás, naroste do hrozivých rozměrů. Otázkou zůstává, zda i kdybychom chtěli, jsme schopni s vlastním hříchem skoncovat? Bohu dík, nejsme na to sami! Je přeci s námi Ten, kdo nás předešel, náš Předchůdce Ježíš. Nedal nám ducha slabosti a strachu, ale Ducha svatého, Ducha síly, lásky a rozvahy. V jeho moci, síle a moudrosti máme žít – to se Bohu líbí, a tak se dostává nebeské království na zem. Je to Duch, který nás provází, který nám dává odvahu k následování až do konce; je to Duch, který má moc uskutečňovat Boží království v našich životech. Je to Duch rozvahy, Boží moudrosti, který nás chrání před neuváženým jednáním. Je to Duch, který, když nás vede, prolíná náš svět a svět Boží. Amen.
Phanuel Osweto 11. 7. 2021