První čtení: Ezechiel 18, 1.29–32 I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:… Avšak dům izraelský říká: »Cesta Panovníkova není správná.« Mé cesty že nejsou správné, dome izraelský? Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné? Proto budu soudit každého z vás, dome izraelský, podle jeho cest, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se a odvraťte se ode všech svých nevěrností a vaše nepravost vám nebude k pádu. Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít, dome izraelský? Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít.“
Druhé čtení: Filipským 2, 1–13 Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní – nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti – s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.
Evangelium: Matouš 21, 23–27 Když Ježíš přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc dal?“ Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?“ Oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li, `z nebe´, namítne nám: `Proč jste mu tedy neuvěřili?´ Řekneme-li však `z lidí´, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka.“ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ Tu jim řekl i on: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“
Sestry a bratři, pokoj vám!
V tomto čase, kdy jsme masivně bombardováni zprávami o pandemii, evangelium naši situaci přirovnává k situacím starších lidu Izraele v době Pána Ježíše. Evangelium nám je staví jako ty, co nevědí. Dnes také mnoho lidí neví kudy kam. Nevědí, co mají dělat, když je tíží různé starosti. Potažmo zapomněli, že máme Boha, v Něhož můžeme doufat a věřit. Když studujeme Boží slovo, zjistíme, že se každý den Bůh snaží a namáhá se, aby nám pomohl prohlédnout, vidět věci jasněji.
Místo toho, abychom vzbudili paniku, máme vzbudit naděje a věřit v to, co o Bohu čteme v Bibli. Jedno takové místo, které mě často oslovuje, je u proroka Izajáše: „Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven?“ praví Svatý. „K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno?“ Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna. Proč říkáš, Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto: „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo?“ Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. Iz. 40, 25–31
Evangelista Matouš na životním příběhu Ježíše ukazuje, jak se opakuje starozákonní příběh Izraele, když došel naplnění svých zaslíbení. Ale jak tento lid s touto Boží nabídkou zacházel? Stavil se proti Němu, proti zákonu Božímu a následně i proti evangeliu lásky Kristovy. Tón, jaký slyšíme u Matouše, není nepodobný těm tónům proroků Izajáše a Ezechiela, kteří napomínají izraelský lid. Ezechiel nabádá k tomu, aby lid přestal pochybovat o Božích cestách. Vyzývá je, aby se odvrátili od nevěrností. Co z toho vyplývá? Na Pána Boha je spolehnutí. Má více možností, než si obvykle myslíme. Volá nás, i když jsme daleko od Něj, hledá nás, když na Něj zapomínáme. Tuto Boží věrnost k nám připomíná prorok Izajáš, když říká: K výšině zvedněte zraky a hleďte: Ano, kdo stvořil toto všechno. Rozhlédněme se po světě kolem nás – takový úžasný svět, tak pestrý a bohatý, tak důmyslný. Ta provázanost vzájemných vztahů. Tolik různých možností. Copak Ten, který tohle všechno stvořil, není schopný podpořit i nás? Co si o sobě vlastně myslíme?
Možná, že tušíme alespoň záblesk této skutečnosti, protože jsme si i my třeba už vícekrát řekli, že už nemáme sílu vstát, nemáme sílu jít dál, nemáme sílu cosi překousnout. Ale přesto jsme znovu vstali. Přesto jsme znovu žili. Přesto mnoho věcí dopadlo možná lépe, než jsme čekali. Když s Bohem pevně držíme, pak máme jistotu, že to vše dobré, které jsme už od Pána přijali, je jen začátek toho, co nás čeká v Jeho království. Vždyť je psáno: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ 1 Jan 3, 2
Sestry a bratři, vnímejme svět se vším všudy. Ale přitom mysleme na svého Stvořitele. Svět je Jeho úžasné dílo a naznačuje, že Bůh je velmi schopný a má dost moci také ve vztahu k nám. Ti, kdo skládají naději v Něho, nabývají nové síly.
Faktem však je, že se člověk těžko ponaučí. Od Pána Boha dostáváme hodně darů. Ale stejně jako v době Starého zákona, jako v době Pána Ježíše, i dnes často na Jeho sílu zapomeneme. Někdy to vede k rozhořčení, když lidé nechtějí přijímat fakta o Boží existenci a Jeho moci nad námi. O takovém rozhořčení právě dnes slyšíme z našich přečtených textů. Při rozhořčenosti Matouše i proroka Ezechiela tane před námi základ toho, co teologové nazývají dějinami spásy. Úplně základním momentem v osobních dějinách spásy člověka, ať už se nazývá křesťanem anebo nevěřícím, je okamžik rozhořčení. Rozhořčení, když člověk sleduje, co se děje dnes ve světě, v televizi, když vidíme, kolik bolesti je kolem nás.
V našem čtení v Matoušově evangeliu je zjevné, že ti, kteří žijí ve své pýše, nemůžou pochopit velikost a původ Boží moci. Moc, která přichází v Ježíši Kristu, Synu Boha Živého. Přichází jako ta naděje, která se uskutečňuje, když zoufale křičíme. S Ježíšem přichází nový lepší život. Lidé se kolem Něj obrací k životu, On léčí, On vyvádí lidi (nás) z našich zármutků
Přemýšlíme-li dnes nad slovy Ježíše Krista ve slovech evangelia, zjistíme, že dnes nehovořil o sobě, ale o této moci, která Jej doprovází. Je to moc, která změní naše životy, přináší důvěru mezi lidmi a lásku k bližním, přináší pokoj a smíření s Bohem. Radujeme se z nabízené cesty díky našemu Pánu, který nás i dnes oslovuje. V Jeho jménu jsme apoštolem Pavlem vyzýváni povzbudit, posílit láskou a mít společenství Ducha. Kéž jsme jedné mysli, kéž jsme stejné lásky a jednoho smýšlení, které nechť nás doprovází, dokud máme tu čest sloužit našemu Pánu. Nevaďme se mezi sebou, ale navzájem si v radosti služme! Přinesme sobě i tomuto světu záchranu. „Nechť je mezi námi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši!“ Amen.
Phanuel Osweto 27. září 2020