První čtení: Jr 20, 10-13 Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! „Udejte ho!“ „Udáme ho!“ Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. „Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu.“ Ale Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr, proto moji pronásledovatelé upadnou a dál nebudou moci, velice se budou stydět, že nebudou mít úspěch, jejich věčná hanba nebude zapomenuta. Hospodine zástupů, který zkoumáš spravedlivého, ty vidíš do ledví i do srdce, kéž spatřím tvou pomstu nad nimi. Vždyť tobě jsem předložil svůj spor. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, protože vysvobodil ubožáka z rukou zlovolníků.
Druhé čtení: Ř 6, 1b-11 Máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít? Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.
Evangelium: Mt 10, 24-39 Žák není nad učitele ani sluha nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a sluha jako jeho pán. Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď! Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte se střech. A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců. Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
Kázání: V desáté kapitole Matoušova evangelia mluví Ježíš ke svým učedníkům předtím, než je vyšle do terénu. Posílá je do okolních vesnic a městeček, aby kázali a uzdravovali, tak jako On. Doposud spíše poslouchali a sledovali svého Učitele a Mistra. Teď mají sami ukázat, co od něj pochytili. Nedávno skončily maturity. Připomnělo mi to moji maturitní zkoušku, která se skládala z teoretické části a praktické části. Učedníci byli Ježíšem vysláni na takovou praxi, která jim i jemu ukáže, jak na tom jsou. Co se naučili, co pochopili a co ne. Tímto vysláním připravuje Ježíš své učedníky na jejich budoucí povolání – rybářů lidí, hlasatelů evangelia.
Ježíš učedníkům říká: „Žák není nad učitele ani sluha nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a sluha jako jeho pán.“ Nemusí se snažit za každou cenu vyniknout, nemusí podávat nějaké nadlidské výkony. Stačí, když budou jednat jako Ježíš – a to vůbec není málo. Nikdo z nás to nedokáže bez duchovní výzbroje. Ježíš byl pro svou službu vyzbrojen při křtu od Boha Otce – mocí Ducha svatého. A stejnou moc předává svým učedníkům. Vyzbrojené Duchem svatým je posílá uzdravovat nemocné, vyhánět nečisté duchy a křísit mrtvé. Ač duchovně vyzbrojeni, neznamená to, že vše půjde hladce. S mocí, která jim byla svěřena, se musí naučit zacházet. Možná si vzpomenete na to, jak v Lukášově evangeliu Jakub a Jan Zebedeovi chtějí zahubit lidi z vesnice, kde je nepřijali. Ježíš sám je musí usměrnit: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ Ježíšova moc stejně jako moc učedníků je služebná, nikoli panující. Uzdravující, ne ničící. Ježíš svým učedníkům i nám projevuje velikou důvěru. Použijeme-li duchovní moc nesprávně, nebo ji zneužijeme, může vzniknout veliká škoda.
Učedníci mají kázat Boží království (Boží vládu) a uzdravovat (therapein) každou nemoc a každou chorobu (malakia=únava, rezignace). V duchovním zápase stojí na straně Boží, na straně dobra. Zvou lidi k novému životu. Jak o tom později mluví apoštol Pavel v listu Římanům: Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.
Duchovní boj přináší mnohá úskalí – své o tom ví prorok Jeremjáš. Ani Ježíš, jeho učedníci, ani my v tomto boji vždy nevyhráváme. Ne každé Boží slovo padne do úrodné půdy a vydá užitek. Ne každá naše přímluvná modlitba bude vyslyšena a přinese viditelné uzdravení nebo úlevu. I Ježíš zaznamenal neúspěchy. Boží moc, Ježíšova moc, moc Ducha svatého není kouzelný proutek, který jedním máchnutím vyřeší všechny problémy, aniž bychom se my museli změnit.
Boží pokoj (šálóm), který mají učedníci vnášet do světa, přináší své plody tam, kde nachází otevřené dveře a otevřená srdce. Ne všichni jsou připraveni a ochotni s radostí přijmout Boží slovo s otevřenou náručí. Učedníci mají počítat s tím, že přes veškerou snahu o pokoj se mohou a budou dostávat do konfliktů – s jednotlivci, společností, politickými i náboženskými systémy. Budou muset svou víru obhajovat na soudech a před tribunály. Následování Krista je bude stát mnoho fyzických, psychických i duchovních sil. Ale i když budou v pokušení, nemají odplácet zlo zlem. Pokud takto budou jednat, opouští Ježíšovu cestu a jdou vstříc nejen fyzické, ale také duchovní smrti.
Ježíšovo slovo o tom, že žáci nejsou nad učitele, se v historii církve ukázalo jako pravdivé. Křesťané byli, jsou a budou pronásledováni, mučeni a zabíjeni pro svou víru. Stejně tak platí, že odplácejí-li zlo zlem, nevede to k pokoji. Nesmí odpovídat na nenávist nenávistí, nadávkami na nadávky, násilím na násilí.
Třikrát slyší učedníci od Ježíše: „Nebojte se!“ Důvodů k obavám a strachu se kolem nás najde dost a dost. Přicházíme k druhým lidem s Boží nabídkou, kterou přehlíží, nechápou, nepřijímají nebo se jí posmívají. Toto nepřijetí často sráží naše sebevědomí i chuť ho hlásat. Potřebujeme stejně jako učedníci slyšet Boží povzbuzení, ale také napomenutí, abychom to nevzdali.
Ježíš ujišťuje své učedníky, že pravda o Bohu vyjde jednou najevo. Bůh plně zjeví svou lásku a soud všem lidem.
Třikrát zaznívá výzva: „Nebojte se!“ A jen jednou: „Bojte se!“ Nemáme-li se bát lidí a projevů jejich hněvu, který může skončit i naší fyzickou likvidací, koho se máme bát? Ježíš říká: „Bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“ Peklo dnes mnozí (některé křesťany nevyjímaje) považují za středověkou báchorku, kterou církev strašila lidi, aby je mohla ovládat. A tak realitu pekla neberou vážně. Je zajímavé, že na nebe věříme víc. Je nám bližší představa odpouštějícího a milujícího Boha, kdežto Boha jako soudce prosazujícího spravedlnost a trestajícího vytěsňujeme.
Co je pro dnešního moderního člověka peklem? Fyzická smrt je jasná, i když do poslední chvíle nepředstavitelná. Jak chápat smrt duše? Myslím, že na toto téma stále dobře odpovídají knihy C. S. Lewise (Velký rozvod nebe a pekla; K jádru křesťanství).
Sedíme tady před tváří milujícího Boha, který zemřel na kříži. Vidíme jeho lásku k nám. Sedíme tu jako ti, kdo jsou odsouzeni k smrti – na lavici obžalovaných. Nic, co jsme udělali nebo řekli, nemohlo zvrátit trest smrti. Nikdo nemohl svědčit v náš prospěch tak, aby to na rozsudku něco změnilo. Jen jeden, Ježíš – Boží Syn. Ten, který místo nás šel na smrt.
Je naší jedinou nadějí, že neskončíme v pekle (ať si pod tím každý představujeme cokoli). Ježíš svým učedníkům říká: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ Přiznat se k Ježíši před lidmi neznamená jen to, že se o něm nebudeme bát mluvit s druhými. Znamená to taky žít a jednat jako On. Jako ten, kdo mu patří. Jak píše apoštol Pavel: „Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Být otrokem hříchu – to je peklo.
Ježíšovi učedníci byli svým Mistrem posláni přinášet Boží pokoj. Na konci své řeči však od něj slyší něco jiného: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč… Jak to jde dohromady? Nemyslete si …, můžeme přeložit též jako: nepředstavujte si, nenamlouvejte si, že cesta, na kterou se se mnou vydáte, bude bezbolestná, bezkonfliktní – pro vás samotné, pro vaše vztahy s druhými.
Náš postoj vůči Ježíši Kristu ukazuje naši pravou tvář. Ježíš není příjemné zrcadlo. Světlo Boží lásky jasně odhaluje naše nedostatky (chyby, hříchy), které jsme si dosud neuvědomovali nebo si je nechtěli přiznat a skrývali je, omlouvali nebo zlehčovali. Vedeme nejen svůj vnitřní zápas s Bohem, ale někdy také ve svých rodinách. Ježíš to říká jasně: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
Ivana Doubravová 19. června 2022