První čtení: Izajáš 44, 6–8 Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží! Od chvíle, kdy jsem navěky ustavil svůj lid, kdo mu oznamuje, co přijde a co má nastat? Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím.“
Druhé čtení: Římanům 8, 12–25 Bratři, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.
Evangelium: Matouš 13, 24–30.36–43 Ježíš jim předložil jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: »Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?« On jim odpověděl: »To udělal nepřítel.« Sluhové mu řeknou: »Máme jít a plevel vytrhat?« On však odpoví: »Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.«“ Potom opustil zástupy a vešel do domu. Učedníci za ním přišli a řekli mu: „Vylož nám to podobenství o plevelu na poli!“ On jim odpověděl: „Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!“
Na dnešním kázání musím říct, že i když možná nejsme ti nejlepší zemědělci, přece víme nějaké základy ohledně zemědělství. Třeba já s bratrem Jiřím máme zahradu a nějakou práci s plevelem tam pořád máme. Vyrůstal jsem také na venkově v zemědělské rodině a pamatuji si, že nejtěžší prací, kterou jsme na farmě měli, bylo plení. A musím říct, že jsem plení z duše nesnášel. Pracovat hodiny a vytrhávat rostlinky, které se tomu velmi výrazně vzpírají, bylo tak otravné. Plevel má navíc tu nemilou vlastnost, že se utrhne v půlce a kořeny zůstanou v zemi. Jednoduše nechce ven.
Z tohoto důvodu docela dobře rozumím Ježíšovu zemědělskému podobenství, které chceme dnes studovat. Evangelista Matouš nám předložil Ježíšovo podobenství takto: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.’“
Výklad tohoto podobenství zaznamenává pouze Matouš, žádný jiný evangelista. Je jedno ze dvou, která mají výklad (v. 37–43), proto nemusíme tápat, kdo je kdo. Víme, že hospodář je Kristus a nepřítel je ďábel. Také víme, že pšenice jsou synové království a plevel synové zlého. Kdo jsou synové království a kdo synové zlého? Klíčová otázka výkladu ovšem zní: Jak je poznáme?
Kde vede dělící čára mezi syny království a syny zlého? Je zřejmá? Je jasná? Jsou to věřící a nevěřící? Křesťané a věřící ostatních náboženství? My husité a všichni ostatní? Nebo může být dokonce plevel i uvnitř husitské církve? Nebo můžeme zúžit náš pohled až tak, že plevel může být uvnitř nás? Kdo z nás by měl tolik odvahy, že by se postavil tady nahoře na oltář a řekl všem ostatním: „Já jsem čistá pšenice!“? Najít dělící čáru mezi pšenicí a plevelem je pro nás lidi velmi nesnadné, spíš nemožné, a nakonec i jedno z významných poselství, které tento text přináší je, že není našim úkolem rozlišovat, kdo je pšenicí a kdo je plevelem.
Synové království jsme my křesťané a synové zlého, to je svět kolem nás. Jenže na počátku podobenství Ježíš přece mluví o tom, že se jedná o Božím království, a posléze zase, že se jedná o svět. Možná, že pro Něho mezi nimi není tak ostrá dělící čára jako pro nás. Ježíš nevnímal nějaký výrazný rozdíl mezi lidmi, kteří jsou náboženští, a těmi ostatními. Dokonce podobenství naznačuje, že spravedliví a ti, kdo se dopouštějí nepravosti, jsou prorostlí, a kdyby zahynuli ti zlí, zahynou i ti dobří. To dává dobře smysl i v tom případě, že se jedná o dobré símě a zlé símě, které je zaseté v nás. Až při skonání věků bude tento rozdíl mezi zlým a dobrým jasný, dnes tomu tak není.
Co je našim úkolem? Co po nás Ježíš v tomhle podobenství vlastně chce? Obsahuje jediný přímý a jasný rozkaz: “Kdo má uši, slyš!” Podobenství také jasně vymezuje, co není naším úkolem a co je úkolem andělů – vybírat z království pohoršení a ty, kdo činí nepravost. I sami andělé budou moci tento úkol vykonat jen až při skonání věků.
Našim úkolem je tedy poslouchat, naslouchat, snažit se porozumět Božímu slovu a sobě navzájem. Vždyť můj bližní, kterého považuji za jasný plevel, může ve skutečnosti být opravdovou pšenicí, kterou nevidím. Proto jsme vyzýváni k naslouchání.
V lidském životě a ve světě vedle sebe koexistují dobro a zlo. Nic a nikdo není perfektní. Potřebujeme odpuštění a vykoupení. Nikdo z nás není povolán, aby zkoumal životy druhých, aby zveřejňoval jejich prohřešky a aby nad nimi vynášel soud. Toto podobenství prohlubuje naše pochopení a ukazuje, z jakého významného důvodu Bůh připouští špatnost.
Prorok Izajáš psal o jedinečném Bohu, který je zachráncem a králem Izraele. Dal jasně najevo, že Bůh si vybral Izraelity, aby plnili poslání. Dnes jsme potomky těch, které Bůh vyvolil. Boží volba je však vždy založena na záměru a strategii a sám je trpělivý a ohleduplný „hospodář“. Pečlivě se stará a pečuje o „dobré semeno“, které zasel. Neohrožuje jeho růst. Má s námi lidmi trpělivost. Podporuje náš osobní a duchovní růst a má radost, když neseme hodně ovoce.
Jak skončí náš příběh? Jednoduše. Jednoduchá a možná jasná věc, kterou naše podobenství říká, je, že při skonání věků budou dvě skupiny lidí. První shoří v ohnivé peci, druzí zazáří jako slunce v království svého Otce. Usilujme nyní o to žít tak, abychom se dostali do té druhé skupiny, kde budeme moci s našim Pánem zazářit jako slunce. Kéž nám k tomu pomáhá Bůh, Bůh, který zná naše silné a slabé stránky. Kéž nám pomáhá nést bohatou úrodu dobrých skutků k větší slávě Jeho jména. Amen.
Jak skončí náš příběh? Jednoduše. Jednoduchá a možná jasná věc, kterou naše podobenství říká, je, že při skonání věků budou dvě skupiny lidí. První shoří v ohnivé peci, druzí zazáří jako slunce v království svého Otce. Usilujme nyní o to žít tak, abychom se dostali do té druhé skupiny, kde budeme moci s našim Pánem zazářit jako slunce. Kéž nám k tomu pomáhá Bůh, Bůh, který zná naše silné a slabé stránky, kéž nám pomáhá nést bohatou úrodu dobrých skutků k větší slávě Jeho jména. Amen.
Phanuel Osweto 23. červenec 2023