První čtení: Nu 11, 16–17.24–29 Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Shromažď mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Vezmi je ke stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou. Sestoupím a budu tam s tebou mluvit. A odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám. Mojžíš tedy vyšel ven a oznámil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát mužů ze starších lidu a rozestavil je kolem stanu. Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a odebral z ducha, který byl na něm, a dal jej těm sedmdesáti starším. Sotva na nich duch spočinul, prorokovali, ale potom už nikdy. Dva muži však zůstali v táboře, jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře. Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Médad v táboře prorokují.“ Nato se ozval Jozue, syn Núnův, který už jako jinoch přisluhoval Mojžíšovi, a zvolal: „Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!“ Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“
Druhé čtení: Jk 5, 13–20 Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu. Bratří moji, zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.
Evangelium: Mk 9, 38–50 Jan mu řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás. Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného. — A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; je lépe pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. — A jestliže tě svádí oko, vyloupni je; je lépe pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, `kde jejich červ neumírá a oheň nehasne.´ Každý bude solen ohněm. Sůl je dobrá, ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.“
Kázání: Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Elijáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu. (Jk 5, 13a.17-18)
Mojžíš vyčítal Hospodinu: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. (Nu 11, 11.14) Mojžíš a Elijáš, Boží mužové, žili Jakubovu výzvu. Těžké životní chvíle předkládali Hospodinu v modlitbě. On jejich vroucí modlitby slyšel a odpovídal jim. Židovské přísloví říká: Bůh dal břímě, dá i bedra. V listu Galatským čteme (Gal 6, 2): Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.
Mojžíšovi se vede zle, a tak se modlí k Bohu. A ten pro něj má řešení, které mu odlehčí v jeho starostech o svěřený lid Izraele. Bůh dává Mojžíšovi kromě břemena (být viditelným zprostředkovatelem a tlumočníkem Boží vůle mezi Izraelci) také bedra (70 starších), aby vše mohl unést. Díky Bohu za společenství víry, kde svoje životní břemena můžeme složit na záda bratří a sester. A někdy zase naopak, máme být těmi, kdo svá bedra nabídnou druhým, aby jim odlehčili. (10. října má proběhnout ve sboru biřmování, přijede bratr biskup; spočívá na něm odpovědnost za vedení diecéze, tuto odpovědnost nenese sám, ale společně se členy diecézní rady. Přimlouváme se za ně, aby měli dostatek moudrosti a Božího ducha při správě církve? A jak jsme na tom v obci – přimlouváme se za faráře, členy rady starších? Nabízíme jim své modlitby, svá bedra?)
Vést, spravovat a udržovat různorodé společenství lidí, aby fungovalo správně a plnilo svůj účel, není snadné. Těch 70 starších má převzít část zodpovědnosti na sebe, aby odlehčili Mojžíšovi. Byli vybráni z větší skupiny starších. Jistě se vyznačují lidskou moudrostí a potřebnými manažerskými dovednostmi. Přesto to nestačí. K plnění svěřeného úkolu ve společenství Božího lidu potřebují pomazání Duchem svatým. Proč?
Duch svatý, to jsou takové brýle, které nám umožňují vidět to, co je v nás a kolem nás, Božíma očima. Duch svatý je takové naše naslouchadlo, abychom lépe slyšeli Boží hlas a nechali se jím vést. Duch svatý je pro ty, kdo stojí v čele jakéhokoli křesťanského společenství, nezbytný. Aby ty, které jim Bůh svěřil, vedli do Božího království, a ne někam mimo něj. Pomazání Duchem svatým bylo u těch 70 starších prokazatelně vidět: prorokovali, ale potom už nikdy. To bylo pro členy izraelského společenství jasným znamením, garancí, že daného člověka si vyvolil nejen Mojžíš, ale Bůh sám, aby plnil svěřenou roli ve společenství Izraele.
Svěřený úkol je spojen s odpovědností, abychom nebyli kamenem úrazu (překážkou, bariérou, zdrojem pohoršení) pro víru lidí kolem nás. Je třeba dávat si pozor na to, jak mluvíme a jednáme. Ježíš varuje a napomíná své učedníky: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ Spíše máme být podobni těm, o nichž mluví apoštol Jakub: „Bratří moji, zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.“
Ti, kdo stojí v čele věřícího společenství, jsou pochopitelně více vidět. Jsou vidět také jejich dobré i špatné stránky. Ale ti, kdo nejsou tak na očích, na to nemají hřešit. Každý z nás někdy může být druhému kamenem úrazu na jeho cestě víry. Ale to nás nemá vést k pasivitě nebo obavám, abychom se druhého nějak dopředu nedotkli (žádná církevní „politická“ korektnost). Spíš nás to má vést k pokoře vůči druhým. K vědomí, že opravdu potřebujeme plnost Ducha svatého. K modlitbě za něj – pro nás samotné, pro náš sbor. Aby Mojžíšovo zvolání: „Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha.“ nebylo v našem společenství, v naší církvi, jen zbožným přáním, ale živou a žitou skutečností.
Dejme si pozor na to, jak sami reagujeme na Ježíšovu zvěst, jeho požadavky, abychom se mu sami neodcizili. Jsme ochotni nechat se Ježíšem formovat do podoby Božích dětí, Kristových svědků? Nakolik jsme ochotni svlékat ze sebe staré lidství a oblékat nového člověka? Ježíšovo slovo je v tomto velice radikální: „Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; svádí-li tě k hříchu noha, utni ji, jestliže tě svádí oko, vyloupni je…“ Zbav se toho (rozejdi se s tím), co tě odvádí od Boha, co Bohu brání, aby v tobě mohl působit a vládnout jeho duch. Co podráží nohy tvojí víře a následování Ježíše Krista. Sami u sebe každý jistě najdeme něco, co brání plnější jednotě s Bohem.
Ježíš užívá ve své řeči symboly ohně a soli: „Každý bude solen ohněm!“ Dáme-li se Bohu k dispozici, vystavíme-li se působení jeho slova i Ducha svatého, budeme čištěni (prosolováni), abychom nesli hojnější a chutnější ovoce. Mnohdy jde o bolestný proces, který však má pro nás pozitivní dopad. Ježíš říká: „Sůl je dobrá.“ A také říká: „Mějte sůl v sobě.“
Jak neztratit slanost (chuť) nám radí list Jakubův: Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden z druhého, abyste byli uzdraveni. Využívejme svátost smíření, svátost posily nemocných. Opírejme se o moc přímluvné modlitby, abychom byli uzdravováni z našich nemocí, slabostí a hříchů, aby se naplňovala i druhá část Ježíšova výroku: „…a žijte mezi sebou v pokoji.“
Ivana Doubravová 26. září 2021