První čtení: Ezechiel 18, 1.29–32 Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Dům izraelský říká: »Cesta Panovníkova není správná.« Mé cesty že nejsou správné, dome izraelský? Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné? Proto budu soudit každého z vás, dome izraelský, podle jeho cest, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se a odvraťte se ode všech svých nevěrností a vaše nepravost vám nebude k pádu. Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít, dome izraelský? Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít.“
Druhé čtení: Filipským 2, 1–13 Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní – nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti – s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.
Evangelium: Matouš 21, 23–32 Když Ježíš přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc dal?“ Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?“ Oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li, `z nebe´, namítne nám: `Proč jste mu tedy neuvěřili?´ Řekneme-li však `z lidí´, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka.“ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ Tu jim řekl i on: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“ „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: `Synu, jdi dnes pracovat na vinici!´ On odpověděl: `Nechce se mi.´ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: `Ano, pane.´ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.
Sestry a bratři,
v dnešním čtení z evangelia Ježíš vchází do chrámových nádvoří, káže a učí tak, jak to vždy dělával. Během jeho kázání proti němu ale vystoupili veleknězi a starší lid Izraele. Nebyli schopni zpochybnit to, co říkal a dělal, a tak „posunuli diskusi“ svými vlastními otázkami autority… „Jakou autoritou děláte tyto věci? A kdo ti dal tuto pravomoc?“ (Matouš 21:23)
Páni! Autorita? Ježíš by zde klidně mohl použít svou autoritu! Mohl jim říct… „Jsem Velký, a než svět začal, byl jsem, a poté, co svět zmizí, ještě budu! Já jsem Alfa a Omega, počátek a konec. Byl jsem na počátku u Otce. Jsem Slovo v těle‘, které mezi vámi přebývá s pravdou a milostí. Stvořil jsem svět a vše v něm – vše viditelné i neviditelné.“ Tohle všechno a mnohem víc mohl říct, ale neudělal to. Naopak, položil jim jinou otázku týkající se autority. „Odkud měl Jan pověření křtít? Bylo to z nebe, nebo od lidí?“ (Matouš 21:25) Oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li, »z nebe«, namítne nám: »Proč jste mu tedy neuvěřili?« Řekneme-li však »z lidí«, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka.“ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ (Matouš 21, 26-27)
Evangelista Matouš na životním příběhu Ježíše ukazuje, jak se opakuje starozákonní příběh Izraele. Tón, jaký slyšíme u Matouše, není nepodobný tomu tónu proroka Ezechiela, který napomíná izraelský lid, když si stěžoval, že cesty Hospodina nejsou správné. Ale zapomněli, že je Hospodin s nimi, že je vždy zachrání, protože jsou lidmi vyvolenými. Avšak hlas velekněží a staršího lidu je hlas domýšlivé a přesvědčené pýchy.
Když se bavíme o té rozhořčenosti Matouše i Ezechiela, vyvstává před námi základ toho, co můžeme nazývat dějinami spásy. Úplně základním momentem v osobních dějinách spásy člověka, ať už se nazývá křesťanem, anebo nevěřícím, je okamžik rozhořčení. Rozhořčení, když člověk sleduje, co se děje ve světě, v televizi anebo když vidí politiky, kteří se dopouštějí války, lží, krádeží a dalších jednání, která člověka nenechají chladným. Když vidíme, čeho všeho je člověk schopen proti jiným lidem. Kolik bolesti jsme sami sobě schopni učinit. Když v sobě cítíme ten silný hlas vzdoru, který volá „ne! Takhle dál ne!“ Je to síla, která vstupuje dovnitř nás a činí nás silně a vroucně zapálené jednat proti zlu, jež se na nás řítí v různých podobách. Je to síla a moc, která nám umožňuje nevzdat se a nepodrobovat se tomu, co je zjevně špatné.
V našem čtení v Matoušově evangeliu je zjevné, že ti, kteří žijí ve své pýše a disponují značnou mocí, se nacházejí právě mezi zástupci chrámového lidu, knězi a farizeji. Oni byli ve své době právě těmi, kteří se v současnosti pohybují v politice regionální a do určité míry i národní a mezinárodní.
A najednou tito mocní vidí, že mezi ně přichází něco nového. Někdo, kdo svou autoritu a moc nemá podmíněnou politicky, kulturně ani společensky. Někdo, kdo disponuje mocí, která se neomezuje na chrám ani na žádný úřad. Přichází mezi ně chudák, který nic nemá, chudák „odnikud“. Ale tento muž přichází s mocí, jež je pro tyto „schopné a znalé“ potentáty nepochopitelná. Oni se bojí neznámého, který svým počínáním ohrožuje jejich moc.
Ale Ježíš přichází jako ta naděje, která se uskutečňuje, když lidé křičí zoufalé „ne!“. S Ježíšem přichází nový lepší svět. Lidé se kolem Něj obrací k životu, On léčí, On vyvádí lidi ze zármutku a přivádí k Bohu, který byl po staletí schováván za chrámovou oponu, Ježíš přichází, aby lidi opět naučil oslovovat Boha jako milujícího nebeského Otce. V Ježíši přichází skutečná naděje na zítřejší lepší svět pro ty, kteří si zoufají.
Přemýšlejme nad slovy Ježíše Krista. Dnes ve slovech evangelia nehovořil o sobě, ale o moci, která Jej doprovází. Bůh podle Ježíše nestaví na slušných, dokonalých lidech, ale na invalidních, nedokonalých, na těch, kteří svůj deficit nezastírají, kteří hledají, ptají se, kteří jsou ochotni ke změně smýšlení, k obrácení, k pokání. Ale jako v každém Ježíšově podobenství, i zde je nám kladena otázka, s kým se my jako posluchači identifikujeme. S těmi „slušnými“, dokonalými, co si stačí sami, či s těmi „neslušnými“, hříšnými, avšak ochotnými k pokání?
Radujme se, že nás Bůh skrze Krista vykoupil. Radujme se z nabízeného vykoupení z cesty zoufalství do blízkosti Ducha Božího, vydejme se na cestu naděje, a to už nyní, když společně s mocí Krista žijeme v tomto světě.
Slova apoštola Pavla: ať jsme jedné mysli, ať jsme stejné lásky a jednoho smýšlení, nechť nás doprovází, dokud máme tu čest sloužit našemu Pánu. Nevaďme se mezi sebou, ale navzájem si v radosti služme! Přinesme sobě i tomuto světu záchranu. „Nechť je mezi námi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši!“ Amen.
Phanuel Osweto 1. říjen 2023