První čtení: Sk 5, 27–32 Když je přivedli, postavili je před radu a velekněz je začal vyslýchat: „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!“ Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“
Druhé čtení: Zj 1, 4–8 Jan sedmi církvím v Asii: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu sláva i moc navěky. Amen. Hle, přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země. Tak jest, amen. Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí.
Evangelium: J 20, 19–31 Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pána a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.
Kázání: První čtení ze Skutků apoštolských přináší úryvek z výslechu Petra a Jana před židovskou veleradou. Čím pobouřili židovskou veleradu, že se dostali před soud? Ještě před pár dny byli plni obav a strachu o život. Ukrývali se za zavřenými dveřmi před Židy. A najednou se nebojí otevřeně mluvit o Vzkříšeném Kristu před těmi, kdo ho připravili o život. Ustrašení a neschopní učedníci se proměnili v odvážné apoštoly – posly živého Krista. Co se změnilo, respektive kdo je změnil? Setkání se Vzkříšeným, živým Ježíšem. Dar jeho pokoje a Ducha svatého. Kdyby toho nebylo, nedokázali by předstoupit před Židy se svědectvím o Ježíšově vzkříšení. Když byli na dně, Ježíš jim přispěchal na pomoc. Prožitek Ježíšovy blízkosti, dar Božího pokoje, uklidňující naše rozbouřené nitro, odpuštění hříchů, naplňující nás novou nadějí, a dar Ducha svatého, který nám vlévá sílu do žil. Ty mají moc změnit i náš život, abychom s lidmi kolem nás dokázali mluvit o Boží lásce, odpuštění i jeho moci.
Ježíšovu blízkost, Boží pokoj, odpuštění hříchů, působení Ducha svatého potřebuje každý křesťan.
Vzkříšený Ježíš se s učedníky setkal prvního dne po sobotě – tedy v neděli. Každá neděle nám dává příležitost potkat se s živým Bohem – v kostele, i mimo něj. S čím přicházíme do sboru? Setkáváme se tu s živými lidmi, platí to i ve vztahu k Bohu? Nepěstujme neděli jako kult mrtvého Boha, jehož památce se přicházíme poklonit. Neděle trávená v živé Boží společnosti osvěžuje, proměňuje a upevňuje naše vztahy s Božskou Trojicí, ale i lidmi kolem nás. Náš vztah s Ježíšem se stává důvěrnější, touha po Duchu svatém silnější. O své zážitky s Boží mocí, pomocí a blízkosti se poté můžeme dělit s druhými ve svědectvích. Dokážeme být a žít bez Boha, bez Ježíše, bez Ducha svatého, ale Trojiční Bůh nechce být bez nás. Touží po naší blízkosti, pozornosti nejen o nedělích, ale kdykoli mu to dovolíme.
Ježíš musel udělat první krok, aby zmobilizoval své učedníky ochromené velikonočními událostmi. Překonal překážku v podobě zavřených dveří, přemohl strach a smrtelné úzkosti, které je ochromily. Také u nás musí Ježíš bojovat a překonávat spoustu překážek, aby získal naši pozornost, abychom se stali jeho svědky. Máme kliku, že jeho láska k nám je tak velká, že mu stojíme za to, že to s námi nevzdá.
Ježíš k učedníkům (ani k nám) nepřichází s prázdnou. Přináší dar pokoje. Opravdové vyléčení strachu – třebas jen pro tu danou chvíli. Pokoj, který přináší, je skutečný. A nanejvýš potřebný. Strach ochromuje, zatemňuje, omezuje naši vnímavost, schopnost slyšet a přijímat informace, které nám druhý říká. Ježíš potřebuje, aby ho učedníci vnímali s plnou pozorností, aby slyšeli, co jim říká, protože je zve ke společné práci.
K daru pokoje od Ježíše dostávají i dar Ducha svatého. Už jednou ho dostali, když je poslal ještě v Galileji po okolních vesnicích, aby vyháněli zlé duchy, uzdravovali nemocné, křísili mrtvé. Byla to taková praxe (příprava na to, co jednou přijde naplno).
Dar Ducha svatého potřebují, aby mohli správně užívat Božské kompetence – odpouštět či zadržovat hříchy. Dostali obrovskou odpovědnost, je až zarážející, s jakou důvěrou jim ji Ježíš uděluje. Jako Bůh Otec poslal Ježíše, tak Ježíš teď posílá učedníky svědčit o Božím milosrdenství, odpuštění, pokoji, o daru nového života. Tedy o tom, co prožili na vlastní kůži. Duch svatý, kterého jim Ježíš teď dává (ještě nenastaly Letnice), jim pomáhá to všechno vstřebat.
Setkání Vzkříšeného Ježíše s učedníky má v Bibli dvojí rozměr. Popisuje skupinový prožitek rodící se církve, kdy Ježíšovi vyznavači sdílí společnou zkušenost. Nechybí však ani popis osobního Ježíšova setkání s jednotlivci: Tomáš, Marie Magdalská. Zrod osobní víry je s prostředím církve nerozlučně spjatý. Osobní víra i víra prožívaná ve společenství církve – obě jsou nutné, obě se doplňují a je třeba je rozvíjet, má-li být naše křesťanská víra a svědectví živé.
Bez svědectví církve, v níž je přítomný a působí skrze ni živý Bůh, jsme ochuzeni. Bez prožitku osobního setkání s živým Kristem (bez obrácení) ochuzujeme církev, náš sbor.
Evangelium říká: Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Proč s nimi nebyl, text neuvádí. Pravděpodobně ta příčina nebyla tak důležitá, aby stála za zmínku. Co však za zmínku stojí byl důsledek Tomášovy nepřítomnosti. A tím je: nedůvěra, narušení společné jednoty kruhu učedníků. Jsou tu negativní důsledky pro společenství učedníků, pro Tomáše osobně. Tomáš nemohl sdílet něco, co bylo pro jeho víru, ale i víru celého společenství učedníků klíčové – setkání se Vzkříšeným Pánem. Byl ochuzen, nemohl s nimi sdílet nějaký společný zážitek, nemohl s nimi najít společnou řeč – nevěřil jim. Narušila se vzájemná jednota, důvěra, důvěryhodnost. A proto Ježíš přichází znovu – kvůli Tomášovi osobně, i kvůli společenství učedníků.
Osobní víra i svědectví církve jsou spojené nádoby a navzájem se ovlivňují.
Naše osobní setkání s živým Kristem se pravděpodobně odehrávalo a odehraje jinak než u Tomáše, Marie Magdalské aj., o kterých čteme v Bibli. Výsledek by měl být stejný, naše vyznání: „Můj Pán a můj Bůh.“
Tomášovu „nedůvěru či nedověru“ můžeme vidět z dvojího úhlu pohledu:
- Pozitivně: jako zdravě skeptickou snahu udělat si na věc vlastní názor. Nebýt ve vleku mínění druhých. Pro svou víru potřebuje to samé, co ostatní – jasný důkaz, který ho přesvědčí. Ježíš Tomáše natolik zná a miluje, že mu jej neodepře.
- Negativně: jako Ježíšovo varování: „Nepochybuj a věř.“ Jinak přeloženo: „Nebuď nevěřící, ale věřící.“ V dnešní záplavě všech možných informací, dezinformací, hoaxů, fake news aj. je obtížné se zorientovat. Každý má svou pravdu, důvěra v autority se hroutí, je třeba dát pozor, abychom se nedostali do stavu, kdy už nejsme ochotni a schopni věřit nikomu a ničemu, jen sobě.
Vzkříšený Ježíš může přicházet zavřenými dveřmi, ale ne zavřeným srdcem. Jistě jednou přijde ve své slávě, jak říká kniha Zjevení: Hle, přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země. Tak jest. Amen.
Tomášovo vyznání: „Můj Pán a můj Bůh.“ vystihuje náš vztah ke Kristu. Ježíš je především Pán. Pána posloucháme. Uznáváme jeho nároky a požadavky, i když nejsou vždy příjemné nebo pochopitelné. Jde o naši dobrovolnou a vědomou poslušnost. Vzkříšený Ježíš je také Bůh. Před jeho svatostí, dokonalostí, moudrostí, velikostí, láskou, milosrdenstvím a odpuštěním se skláníme a chceme ji vděčně oslavovat: Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu sláva i moc navěky. Amen.
Ivana Doubravová 24. dubna 2022
Tomáš přemožen poznáním Pána Ježíše jako Syna Božího, jako představitele Boha na Zemi, ze sebe vyhrkl poznání MŮJ PÁN a MŮJ BŮH. Povýšil tím Pána Ježíše na svého Boha nebo bylo to přiznání, že Ježíše přijímá jako svého Pána, kterého poslal Bůh (v moci postaveným poslaný Bohem). Jako pravověrný Žid v žádném případě si ani na okamžik nemyslel, že Pán Ježíš je totožný se svým Otcem, jediným pravým Bohem.