Naslouchejme Hospodinu!

První čtení: Izajáš 51:1–4 Slyšte mě, kdo usilujete o spravedlnost, kdo hledáte Hospodina. Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni. Pohleďte na Abrahama, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila. Jeho jediného jsem povolal, požehnal jsem mu a rozmnožil jsem ho. Hospodin potěší Sijón, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků a prozpěvování. „Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi! Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem.

 Druhé čtení: Římanům 12:1–2 Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

 Evangelium: Matouš 16:13–17 Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mne pokládáte vy?“Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“

Milé sestry a milí bratři,

v dnešním kázání se budu věnovat zejména evangelijnímu textu. Matouš zde podává zprávu o jedinečné události, která se odehrává v okolí města Cesareje Filipovy. To se nacházelo ve východní části Galileje – na cestě vedoucí z Palestiny do Damašku. Císař Augustus daroval toto město Herodu Velikému v r. 20 př. Kristem. Jeho syn Filip je zrekonstruoval a nazval Cesareou k poctě císaře Cézara. Přízvisko „Filipova“ slouží k odlišení od Cesareje Přímořské. Ježíš se zde obrací na své učedníky, aby zjistil, jaké o něm mají lidé mínění.

Ptá se: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“

A učedníci nezaváhají ani na chvíli. Nejsou tou otázkou zaskočeni.

Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“

Podle odpovědi učedníků zástupy pokládaly Ježíše za proroka. Vždyť všichni, které vyjmenovali, byli proroci. Boží služebníci, kteří objasňovali lidem Hospodinovu vůli. A že zástupy opravdu vnímaly Ježíše jako proroka, to slyšíme z příběhu o jeho vjezdu do Jeruzaléma. Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je?“  Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ (Mt 21:10-11).

Ale pak se tito lidé ve svých názorech na Ježíše různí. Jedni jsou přesvědčeni, že Ježíš je Jan Křtitel. To se výslovně domnívá třeba Herodes, který nechal ve vězení Jana Křtitele popravit na žádost Salome.  Další si myslí, že Ježíš je Eliáš. Prorok, jehož příchod v tom posledním čase Židé očekávali. Jenže Ježíš sám prohlásil, že není Eliáš. Za Eliáše označil svého předchůdce, Jana Křtitele. Jan Křtitel byl tedy tím Eliášem. Tím, kdo připraví cestu Hospodinu. Tím, kdo připraví cestu Ježíši samotnému. Kristus říká zástupům o Janu Křtiteli: To je ten, o němž je psáno: ‚Hle, já posílám posla před svou tváří, aby ti připravil cestu.‘ A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít. (Mt 11:10.14) Takže Ježíš není ani Eliáš, jak si někteří lidé kolem něj mysleli. Jiní pokládají Ježíše za Jeremiáše. Toto srovnání se nabízí zřejmě proto, že byl Jeremiáš významným prorokem, který ohlašoval soud nad Judskem a především nad Jeruzalémem, a také proto, že je Jeremiáš příkladem trpícího proroka, který – kvůli svým proroctvím – snáší velikou nenávist a útlaky od svých bližních. Ale Ježíš nebyl ani prorok Jeremiáš.

A Ježíš přechází odpověď učedníků beze slova. Místo toho pokládá další otázku: A za koho mne pokládáte vy?“

Odpovídá na ni Šimon Petr – jeden z Dvanácti. V době Ježíšova veřejného působení bydlel v Kafarnaum a vykonával se svým bratrem Ondřejem povolání rybáře. Patřil s bratry Zebedeovými k upřednostněným učedníkům a vystupoval jako mluvčí apoštolů, jak je zřejmé i z našeho úryvku. To, že Ježíš klade učedníkům stejnou otázku, naznačuje, že od nich očekává odlišnou odpověď. Mnoho lidí sice o něm má vysoké mínění, avšak nepoznali jeho jedinečné postavení. Pokud by byl Ježíš pouze prorokem, pak by byl jedním z mnoha. Již před ním přišlo mnoho proroků a rovněž po něm mohou přijít další. Apoštol Petr oproti tomu vyznává zcela jedinečný Ježíšův význam pro lidi a jeho zcela jedinečný vztah k Bohu: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“

Toto poslání a úkol od Boha Petr vyjadřuje slovem Mesiáš (řecky – Kristus, česky – Pomazaný). Tedy Bohem ustanovený k tomu, aby zachránil Boží lid. Aby ho vysvobodil z jeho hříchů.  Aby ho vysvobodil z prokletí a smrti. My jsme si zvykli používat slovo „Kristus“ jako příjmení. Ale to není příjmení, to je titul. Ježíš je Kristus. Král a Pastýř izraelského lidu, který obdaruje tento lid a celé lidstvo plností života.

A teď se zamysleme nad tím jedinečným vztahem mezi Ježíšem a Bohem. Petr vyznal:  „Ty jsi… Syn Boha živého.“

Co to znamená? Je jen jeden pravý Boží Syn. A tím je Ježíš. Nikdo jiný. Jen Ježíš je ve zcela výjimečném, láskyplném a věčném vztahu s nebeským Otcem. A nám se jistě vybaví mimořádná událost, o které píší evangelisté Matouš, Lukáš i Marek – když pokřtěný Ježíš vystupuje z Jordánu, z nebe promluví Bůh sám: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“

A také to o sobě říká i sám Ježíš, když se modlí ke svému Otci:

„Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11:25–27)

Petr svým vyznáním tato slova potvrzuje, rozpoznal v Ježíši toho, kdo přináší konečné Boží vykoupení a Boží Slovo, které se nesmí přeslechnout. A Pán Ježíš Petra za toto vyznání blahoslaví: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.

Ježíš ho oslovuje vlastním jménem a jménem jeho otce. Poukazuje tak na jeho pozemský původ a zároveň mu oznamuje, že základem tohoto vyznání je zjevení od samotného Hospodina, protože není v lidských možnostech toto rozpoznat.

Poznat v poníženém Ježíši z Nazaretu Toho, který má přijít, je možné jen skrze Boží zjevení. A to platí pro doby minulé, současné i budoucí. Takové vyznání mohou vyslovit jen ti, kterým Bůh otevřel srdce. A týká se to i nás. Tento zázrak, který se stále znovu děje: Bůh ze své milosti otevírá naše srdce, oči i uši… jen se musíme tomuto zázraku chtít otevřít a chtít Bohu naslouchat. To nám připomíná i dnešní první čtení: „Slyšte mě, kdo usilujete o spravedlnost, kdo hledáte Hospodina… Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi!“

Ale jak do trojice dnešních textů zapadá naše druhé čtení? „Vybízím vás bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12:1–3)

Dlouze jsem nad tím musela přemýšlet a večer, při večerní modlitbě, se mi spojily v mysli slova naslouchat a rozpoznat. Nemohla jsem tuto myšlenku pustit z hlavy. Ano, to by mohlo být ono! Naslouchat Hospodinu. Slovy dnešní doby – být na příjmu. Pokud budeme Bohu naslouchat, budeme se proměňovat a budeme moci rozpoznat, co je Boží vůle. Jako to poznal Petr, apoštolové a další svědci víry. Proč právě dnes nezkusit najít si chvilku a zůstat úplně potichu: „Pane mluv, tvůj služebník naslouchá!“ (1S 3:10) Rozhodně to bude nám všem k užitku.

Amen.

Dana Klozbergová 23. srpna 2020

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..