Obnovení srdce Božím odpuštěním

První čtení: Dt 30, 15–20 Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit. Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete. Nebudete dlouho živi v zemi, kam přecházíš přes Jordán, abys ji obsadil. Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů, abys mohl sídlit v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá.

Druhé čtení: 1 K 3, 1–9 Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu. Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést – ani teď ještě nemůžete, neboť dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé? Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa? Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba.

Evangelium: Matouš 5, 21–24 Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

Pokoj vám, sestry a bratři!

Máme další zastavení nad Ježíšovým kázáním na hoře. Už jsme četli pasáž o blahoslavenstvích – oslavě života Ježíšových následovníků, který se projevuje na prvním místě pokořením se před Bohem, uvědoměním si vlastní hříšnosti a z toho vyrůstající touhu po odpuštění, tichosti, spravedlnosti, milosrdenství, čistotě srdce, působení pokoje, touhu po zření Boha a království nebeském. Právě pokorní a zbožní lidé jsou, jak jsme mohli slyšet minulou neděli, potřebnou solí země a světlem světa. Dnešní text nám pak velmi konkrétně ukazuje „vyšší spravedlnost“,  o které Ježíš mluvil, když říkal, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit.

Nevím, kolikrát jste v životě chtěli někoho zabít nebo někoho zabili? Přikázání Desatera „Nezabiješ“ působí na první pohled jako velmi snadno splnitelný příkaz. Ježíš nám ovšem náš dobrý pocit kazí. Nesouhlasí s výkladem, že v přikázání jde jen o samotný skutek vraždy. Vše začíná už vnitřními myšlenkami a emocemi, motivací a záměry. Jde o lidské srdce, které potřebuje obnovu. A právě obnovené srdce Božím odpuštěním je téma našeho dnešního kázání.

Ježíš se zaměřuje na srdce a pokračuje ve své řeči formulí: Slyšeli jste, že bylo řečeno, – Ale já vám pravím. Zahrajme si však chvíli v našich představách na právníky a zkusme si pár kliček. Jak se dal zákon zjednodušit a jak i my si ho někdy zjednodušujeme: „Nezabiješ“ – znamená to tedy: nesmím zabít, ale můžu přizabít. Také si můžu vynutit násilím, to přece také není vyloučeno. Můžu druhého omezit. Můžu ho přizabít ne tělesně, ale uškodit na jeho existenci, nějak zabránit v plnosti jeho života, ubrat mu prostor. Nemůžu zabít, můžu ale zotročit – dotčený sice ze svého života nic mít nebude, bude dělat, co mu já nařídím, ale bude žít. „Nezabiju“ – ale lhostejně ponechám svému osudu. Každý je přece strůjcem svého štěstí a má se zařídit, jak mu osud nadělí. „Nezabiju“ – ale o psychickém mučení a vydírání se nic neříká – mohu tedy druhého manipulovat. „Nezabiješ“, ale koho? Jsou lidé, kteří za to ani nestojí.

Vidíme, že „nezabiješ“ je dosti úzké, pokud se dostane do zlé mysli. Pokud s ním pracuje zlé srdce. Ježíš ale míří právě do lidského nitra a ostří svědomí. Už pouhým hněvem zabíjí člověk člověka, také ponižováním a zatracováním.

Proto přichází od Ježíše i velmi symetrické varování – kdo druhému přeje zatracení, sám sebe vylučuje z Boží přítomnosti. Prakticky to pak má i důsledky: Ježíš nás vede k praktickým důsledkům, jmenuje dvě situace. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. K Bohu tedy nelze přistoupit bez usmíření vztahů. Nebo jinak: vztah k Bohu nelze oddělit od vztahu k našim bližním. Bůh se od nich nedá odtrhnout. Nechce být uctíván, když je náš bližní zneuctíván. Jak se píše v první Janově epištole: Řekne-li někdo: Já miluji Boha a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. 1 J 4, 20 Pohrdání bratrem činí bohoslužbu nepravdivou.

Jestliže chceme jako jednotlivci stejně jako církev před Boha předstoupit s povýšeným a nesmířeným srdcem, nebezpečně si zahráváme s modlou. Pokud bratrovi odmítám službu a lásku, pokud jej vydávám posměchu, pokud může mít bratr něco proti mně nebo proti Ježíšově církvi, pak nemůže být moje oběť ani přítomnost před Pánem přijata.

V naší liturgii mám rád dva prvky, které na toto reagují. Je to jednak vyznání hříchů  a vin. Hned z počátku bohoslužby se zastavíme, abychom reflektovali své vztahy, abychom mohli předstupovat před Pána Boha ve vědomí, že žijeme z milosti. Vyznání hříchů vždy předchází také Večeři Páně a občas k němu pojíme i podávání rukou a ujišťování o pokoji. Je to krásný prvek. Obejít nejbližší lidi, stojící okolo mě, ujistit je o pokoji a zvláště pak jít za člověkem, kde náš vztah je poškozený nebo kde si jsem nejistý, a usmířit se s ním. A sám jsem mohl několikrát prožít sílu toho okamžiku.

Sestry a bratři, kdo chce skutečně následovat Ježíše, tomu zbývá jen jedna cesta, cesta smíření s bratrem či sestrou a řekněme, že se všemi kolem nás. Byť Ježíšovo slovo zní tvrdě, je především slovem milosti – ještě je čas se usmířit, přinést lidem pokoj a milosrdenství nebo je získat! Tak nemeškejme.

Je potřeba také odpuštění, proměna našeho srdce, radost ze střípků Božího království.  Když slyšíme o přísných požadavcích této „vyšší spravedlnosti“ Ježíšova pochopení „nezabiješ“, zatoužíme po ideálu, který Ježíš sám ukazuje, protože je krásný, a v hloubi duše bychom si přáli mírumilovný a láskyplný svět Božího království. Vzápětí se ale musíme rozesmutnit, protože vidíme, já i vy, že nedosahujeme kvalit stanovených Ježíšem. Naše lidské síly a schopnosti na ně nestačí.

Jsme-li zoufalí a nešťastní ze stavu našeho života, vězme, že Kristus obměkčuje naše srdce, volá nás k pokání a přijetí vykoupení. Vykoupení, které samo začalo hněvem. Nejprve Božím hněvem nad hříchem, který ho vedl k láskyplnému a milosrdnému jednání. Poslal Ježíše, stal se naším bratrem, bratrem všech lidí. A jak to lidé umí, dolehl jejich hněv, ponížení a zatracení i na jejich bratra Ježíše. Na něm byl zákaz „Nezabiješ“ porušen od začátku až do konce, od hněvu až po smrt. Ale čteme v Listu k Židům: Proto musil být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hřích lidu (Žid 2, 17). Kristus sám nepodlehl hněvu. Jeho srdce bylo čisté. A my si můžeme být jisti, že Bůh Otec se ho nezřekl a kvůli němu se nezřekne ani nás. Vždyť právě pro nás Kristus snášel veškerou potupu, jak čteme u proroka Izajáše: Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Iz 53, 4–5

Ano, v Kristově oběti jsme usmířeni s Otcem. V Kristově kříži můžeme zakoušet ten nejzásadnější a nejdůležitější moment smíření s těmi, kteří nás volají k pokání, dokud je čas. V Kristu a v Duchu svatém se naplnilo zaslíbení proroka Jeremiáše: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra „Poznávejte Hospodina“. Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich…“ Jr 31, 34

Kéž můžeme zakoušet momenty smíření, modleme se za ně. Kéž můžeme zakoušet, že Bůh proměňuje naše srdce svým Duchem a dává nám zvládnout i nejhlubší hněv  v našich životech. Kéž ostří naše svědomí a volá nás k pokání. Buďme si jisti, že náš bratr Ježíš usmířil náš hřích. Amen.


Phanuel Osweto 12. února 2023

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..