První čtení: Jeremiáš 28, 5–9 Prorok Jeremiáš odpověděl proroku Chananjášovi za přítomnosti kněží a všeho lidu, stojícího v Hospodinově domě. Prorok Jeremiáš řekl: „Amen. Kéž tak učiní Hospodin! Kéž Hospodin splní tvá slova, která jsi prorokoval, že vrátí předměty Hospodinova domu a přivede zpět z Babylónu na toto místo všechny přesídlence. Ale poslechni toto slovo, které ohlašuji tobě i všemu lidu. Proroci, kteří byli odedávna přede mnou a před tebou, prorokovali o četných zemí a proti velkým královstvím o válce a zlu a moru. Prorok, který prorokoval o pokoji, byl uznán za proroka, kterého opravdu poslal Hospodin, až když došlo na slovo toho proroka.“
Druhé čtení: Římanům 6, 12–23 Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí. Co z toho plyne? Máme snad hřešit, protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne! Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti. Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení. Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Evangelium: Matouš 10, 40–42 Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“
Pokoj vám, sestry a bratři!
Evangelista Matouš se dnes neobrací jen ke dvanácti učedníkům, ale ke všem, k celé Církvi všech dob i k nám, kteří jsme slyšeli slova Ježíše Krista. V této kapitole evangelista Matouš popisuje několik Ježíšových výroků o učednictví. Zkusme je trošku shrnout: Hned na začátku desáté kapitoly Ježíš zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, pak je vyslal na misie. Potom následuje, jak je povzbuzoval ke statečnému vyznání. Zároveň čteme o náročných výrocích jako člověk proti člověku pro Ježíše, což znamená, činit náročná rozhodnutí, z nichž některá se mohou týkat vztahů k našim nejbližším.
Pak jsme slyšeli pasáž, kterou se zaměřuje na cenu učednictví a přijetí, nebo podle ostatních komentářů, pasáž o důstojnosti učedníka, což se na první poslech zdá docela těžké na pochopení. Je však náš úkol, abychom v duchu poprosili Pána Boha, aby nám pomohl pochopit slova, která v Bibli máme. Tato pasáž ukazuje, že Kristus přemáhá vzdálenost mezi Bohem a člověkem, a tak přijetí učedníků Kristových symbolizuje přijetí samotného Boha. Když budeme jeho slova vnímat samostatně, mohou se nám zdát tvrdá. Když se však budeme dívat na Ježíše a vnímat lásku jeho srdce, plnost jeho osobnosti a jeho vize, začneme je chápat jinak, jako výraz jeho starostí o nás.
Stačilo by nám v dnešní době, abychom se zeptali, kde bychom dnes byli, kdyby Bůh nebyl při nás. Nebo jak ychom dopadli v životě, kdyby nás Bůh nespasil, a jak to bude s námi, když s Bohem nebudeme chtít chodit? My se můžeme radovat, protože sám Bůh nás přijal a dal nám moc se stát jeho dětmi.
Ale co jiného může znamenat přijetí? O to nám dneska jde. Ježíš v přečteném oddílu zmiňuje tři skupiny členů společenství. Ukazuje nám, že křesťanskému společenství by měli být obzvlášť drazí a měli by být chráněni s bdělou starostlivostí. „Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“
V těchto slovech vidíme, jak vysoce ceněná je pohostinnost nejenom v církvi. Přichází-li někdo do domu křesťana, nepřijímejme ho pouze ze zdvořilosti, nýbrž s vírou jako samotného Ježíše. Přijímat Ježíšovy učedníky, přijímat pravého proroka, přijímat spravedlivého člověka, podat pomocnou rukou těm nepatrným.
Jedna věc je umět se postavit za myšlenku, umět posloužit. Druhá věc, pro mnohé těžší, je umět přijímat, když chce někdo posloužit nám. Prorok Jeremiáš v prvním čtení upozorňuje na tradici proroků, kteří předpovídali soud a nemýlili se. V této pasáži říká Jeremiáš, že by byl rád, kdyby Chenanjášovo proroctví bylo pravé, i když se tolik lišilo od jeho. Jeremiáš předpovídal věci, které se vskutku staly, ale jeho národ ho nepřijalnejen on, ale mnozí z proroků byli často dokonce pronásledováni, protože stáli za pravdou. V tom se dotýkáme otázky přijetí, kterou vzbuzuje evangelium.
Stejně tak i Pavel v listu Římanům rozvíjí představu dvou možných pánů nad člověkem – hříchu nebo Boha. Hřích oplácí smrtí, Bůh obdarovává životem věčným – životem ve společenství s milujícím Otcem. Člověk sám volí, ke kterému pánu se přikloní.
Pavel dává důraz na to, že si musíme stále vybírat milost, když se snažíme být stále více jako Kristus. Cokoli posloucháme, to nám vládne. Posloucháme-li hřích, odmítáme-li žít podle Božích pravidel, vede to ke smrti, ale pokud posloucháme Boha, vede to k životu. Poslušnost k Bohu nám přináší hojnou svobodu po celou věčnost počínaje dneškem.
Stojíme dnes před Bohem, před námi je pořád volba. Volba toho, co po nás chce Bůh, nebo co chceme my. Ale díky Pánu máme také Ježíšovo slovo, které nám při takovém rozhodnutí pomáhá. V evangeliu je výrok o přijetí rozšířen na ty, které Ježíš posílá: kdo přijímá je, přijímá Krista, a tak přijímá Boha, který Ho poslal. Vysílání učedníků tak umožňuje rozšíření Boží spásy na všechny.
Ve své době v mnoha oblastech osobního i společenského života zakoušíme, jak obtížné je přijímat druhé: cizince i souseda, starší rodiče nebo počaté dítě, chronicky nemocného nebo umírajícího, lidi, kteří uznávají jiné hodnoty než ty naše. Pozorujeme, že přijmout znamená riskovat, vzdát se kvůli druhému něčeho svého. A to nás děsí. Avšak podstoupit riziko může pro věřícího člověka znamenat objev – dhalení lásky, která vzrůstá. V tom je ta naše odměna, pokud dokážeme riskovat a přijmout to, co Bůh dá do našich cest. Můžeme mít ujištění, že se dočkáme odměny, když splníme Ježíšova slova.
Ano, Ježíšovo poslání jde od apoštolů přes nás ke všem kolem nás. Je to stále Pán, který posílá. Stále platí Jeho slova, jak čteme: „Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“ (Mt 10, 40). Kéž nám Kristus dává srdce rozumné, abychom dokázali nejen přijmout, ale především poznat, že to, co je před námi, je vždy volba – poslušnost hříchu, který vede ke smrti, nebo poslušnost Bohu, který vede k věčnému životu, do kterého nás sám Kristus znovu a znovu zve.
Amen.
Phanuel Osweto 2. červenec 2023