Genesis 50, 15–21; Římanům 13, 8–10;
Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu na to odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.“ „S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: `Měj se mnou strpení, a všechno ti vrátím!´ Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: `Zaplať mi, co jsi dlužen!´ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: `Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!´ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: `Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?´ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ Matouš 18, 21–35
Všechna naše dnešní čtení mluví o odpouštění. To evangelijní začíná slovy: Petr přistoupil k Ježíšovi a řekl: „Kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ (Mt 18, 21) Rabíni omezili odpuštění na tři prohřešky. Petr zvýšil tento počet na sedm, na počet představující dokonalost, a domníval se, že postupuje podle učení Pána Ježíše. Kristus však učil, že v odpouštění nemáme nikdy stanovit míru. Řekl: „Ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ (Mt 18, 22)
Potom Pán Ježíš ukázal pravý důvod, proč máme odpouštět, a nebezpečí, které plyne z neochoty odpustit. V podobenství vyprávěl, jak král jednal s úředníky, kterým svěřil správu nad svým královstvím. Někteří z nich přijímali velké částky ze státních peněz. Když král zkoumal, jak spravují zemi, přivedli před něho muže, jehož účet prozrazoval, že dluží svému pánu obrovskou částku — deset tisíc hřiven. Neměl, čím by dluh uhradil, a tak král podle tehdejšího zvyku nařídil, aby ho prodali se vším, co má, a tím aby uhradil dluh. Zděšený muž mu však padl k nohám a úpěnlivě ho prosil: „Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!“ Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.
„Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!‘ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh.“ (Mt 18, 28–34)
Podobenství uvádí některé podrobnosti, které jsou nutné k pochopení obrazu Božího království. Odpuštění udělené králem znázorňuje Boží odpuštění všech hříchů. Krista tu představuje král, který ze soucitu odpustil dluh svému služebníku. Člověk přestoupil zákon a byl jím odsouzen. Nemohl se sám zachránit, a proto Kristus přišel na svět, své božství oděl lidstvím a položil svůj život „spravedlivý za nespravedlivé“. Dal sama sebe za naše hříchy a každému člověku nabízí zdarma odpuštění, které vykoupil svou krví. „U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení.“ (Ž 130,7)
To je důvod, proč máme projevovat soucit s bližními, kteří jsou hříšní jako my. „Jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.“ (1 J 4, 11) Kristus řekl: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“ (Mt 10, 8)
Když dlužník v podobenství požádal o poshovění a sliboval: „Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to,“ král rozsudek odvolal a celý dluh mu odpustil. Brzy dostal i tento dlužník příležitost následovat příklad svého laskavého pána. Když vyšel ven, potkal jednoho spoluslužebníka, který mu dlužil malou částku. Jemu král odpustil deset tisíc hřiven, přítel mu však dlužil pouhých sto denárů. Zatímco se k němu král zachoval tak velkoryse, on jednal se svým spoluslužebníkem docela jinak. Dlužník ho prosil za poshovění, podobně jako on sám prosil krále, ale marně. Člověk, kterému bylo před chvílí odpuštěno, nebyl laskavý a soucitný. V jednání se svým spolupracovníkem neprojevil milosrdenství, jakého se dostalo jemu. Nevyhověl žádosti o poshovění. Nevděčný služebník myslel jen na malý dluh svého přítele. Požadoval všechno, co si myslel, že mu patří, a vynesl nad dlužníkem podobný rozsudek, jakého byl sám tak milostivě zproštěn.
Kolik lidí dnes zaujímá stejný postoj! Když dlužník žádal svého pána o milost, nechápal skutečnou velikost svého dluhu. Neuvědomoval si svou bezmocnost. Doufal, že se vysvobodí sám. Řekl svému pánu: „Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!“ Podobně i my občas doufáme, že si vlastními skutky zasloužíme Boží přízeň. Neuvědomujeme si svou bezmocnost. Nepřijímáme Boží milost zdarma jako dar, ale pokoušíme se vybudovat svou vlastní spravedlnost. Naše srdce se nezlomilo a nepokořilo poznáním vlastního hříchu, a proto jsme neúprosní a nesmiřitelní k druhým. Naše hříchy vůči Bohu v porovnání s hříchy naších bližních vůči nám jsou jako deset tisíc hřiven proti jednomu stu denárů, tedy asi jeden milion ku jedné, a přesto se odvažujeme neodpustit druhým.
V podobenství dal pán nemilosrdného dlužníka předvést „a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mne prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh.“ (Mt 18, 32–34) Pán Ježíš řekl: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ (Mt 18, 35) Kdo odmítá odpouštět, připravuje se o naději, že dosáhne odpuštění.
Poučení obsažené v tomto podobenství nesmíme uplatňovat nesprávně. Odpuštění, které nám Bůh udílí, v žádném případě nezmenšuje naši povinnost Boha poslouchat. Právě tak ochota odpustit bližnímu ho nezbavuje povinnosti plnit své závazky. V modlitbě, kterou Kristus učil své učedníky, řekl:„Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“ (Mt 6, 12) Pán Ježíš tím nemínil, že nesmíme vyžadovat od dlužníků to, co nám právem náleží, abychom mohli získat odpuštění hříchů. Nemohou-li zaplatit, třeba i v důsledku svého nemoudrého hospodaření, nemají za to být uvrhováni do vězení, utlačováni nebo vystaveni drsnému zacházení. Podobenství nás nevede, abychom podporovali lenost. Slovo Boží zdůrazňuje, že nechce-li člověk pracovat, ať nejí. (2 Te 3, 10) Pán nepožaduje od těžce pracujícího člověka, aby podporoval druhé v lenosti. Mnoho lidí žije v chudobě a nedostatku jen proto, že bezúčelně promrhávají čas a neprojevují žádnou snahu. Nenapraví-li takoví lidé své nedostatky, pak všechno, co se pro ně udělá, bude jako ukládání pokladu do děravého pytle. Mnozí lidé žijí v chudobě, aniž za ni sami nesou zodpovědnost, a těmto nešťastným lidem máme projevovat lásku a soucit. Máme se k druhým chovat tak, jak bychom si přáli, aby se oni chovali k nám za podobných okolností.
A tak nás sám Ježíš i dnes znovu volá skrze své slovo. Jsme vůči někomu ve vztahu neodpuštění? Jsme pohádaní, nahněvaní, nestýkáme se s členy rodiny? Mohu sdělit, jaká je dnes Boží vůle pro nás – odpusťme a usilujme o smíření. Možná si ani neuvědomujeme, že držíme vůči někomu hořkost a neodpuštění. Modleme se, aby nám Pán Bůh ukázal, komu máme odpustit. Amen.
Kázání v neděli 10. září 2017 Phanuel Osweto