Žalm 107, 23–33;
Marek 6, 45–52; Jan 6, 16–21;
Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ Když vstoupil na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“ Matouš 14, 22–33
Milí bratři a sestry,
pro dnešní kázání jsem si vybral úryvek o Ježíši kráčejícím po moři, jak nám jej zapsal nejen evangelista Matouš, ale i další evangelisté, jejichž verze jsme si četli v rámci druhého čtení. Chtěl bych dnes ve svém výkladu upozornit na rozdíly ve vnímání tohoto příběhu jednotlivými autory evangelií.
Převážnou většinu vyprávění o Ježíšových zázracích nám popisují první tři evangelisté. Často vyprávějí o jeho divech, které jsou si navzájem podobné nebo jsou mezi sebou srovnatelné. U Jana se objevují jen zřídka. Tento dnešní příběh se však u Jana objevuje, ale chybí pro změnu u Lukáše.
Pozoruhodné na něm je, že z jedné strany jsou zde některé údaje tak přesné, že můžeme téměř rekonstruovat časové i prostorové souřadnice tohoto děje. Mezi třetí a šestou hodinou ráno byli učedníci vzdáleni od břehu asi pět kilometrů a stále jim zbývala asi třetina cesty, aby přistáli na pevné zemi.
Podle Marka Ježíš dokonce viděl, jak se namáhají s veslováním, protože měli vítr proti sobě. Z druhé strany si však nelze u jednotlivých evangelistů nevšimnout některých dost podstatných odlišností. Jak tomu máme rozumět? Dnes víme, že nejstarším evangeliem je evangelium Markovo. Minimálně Matouš je znal a prokazatelně z něj také i čerpal. Podobně je tomu u Lukáše. I on měl zřejmě Markovo evangelium k dispozici. Když Matouš příběh o Ježíši kráčejícím po moři rozpracovává podrobněji a zavádí do něj jinde nelíčenou Petrovu chůzi po moři, překvapí nás, proč se o tomto příběhu Lukáš vůbec nezmiňuje.
Nejstručněji pak tento příběh popisuje evangelista Jan. Vše by bylo poměrně lehce vysvětlitelné, kdyby se jednotlivá podání navzájem pouze doplňovala, ale ono to není tak úplně pravda. Některé odlišnosti totiž ukazuji na to, že v nich nejde o doplnění, ale o jiný pohled na věc.
Běžně bývají kázání postavená na nějakém jednom biblickém textu, a ten vykládají. Nezřídka se pak ovšem stává, že když posloucháme kázání na stejný příběh, ale zapsaný jiným evangelistou, je i ten výklad trochu jiný. Proč je tedy Bible tak nepřesná? Která verze z dnešního příběhu je nejbližší realitě? Dá se to vůbec určit? Nebo dá se zde vůbec mluvit o nepřesnostech? Jsou-li to častokrát tak jasné rozdíly, nebyl to třeba i záměr? To jsou otázky, na které se chci dnes spolu s vámi pokusit hledat odpověď.
Milí přátelé, řeknu to hned rovnou: Právě díky této různorodosti podání biblických příběhů je pro nás Bible tak cenná a přesvědčivá. Na světě je spousta knih, které se snaží podat ucelený koncept toho, jak by člověk měl či neměl jednat, co je důležité a co ne, a jak by se člověk v jednotlivých životních situacích měl chovat. Jenže se v nich jaksi opomíjí, že naše vzájemná odlišnost není pouze v tom, že máme různý vkus nebo různé zájmy, ale že ty odlišnosti jsou častokrát mnohem hlubšího rázu.
Bible nám ukazuje, že už první křesťané se velmi lišili v tom, co z Ježíšovy zvěsti bylo pro ně více a co méně podstatné. Pokud jde o ten náš dnešní příběh, pak všichni tři evangelisté se shodnou v tom, že základem v něm je ujištění, že Pán Ježíš je nablízku svým učedníkům, když je svírá strach, a plavba po moři života se pro ně stává nezvládnutelná. Právě v takových chvílích uslyší: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“
Pozoruhodné ovšem je, že zatímco pro Matouše toto ujištění jasně stačilo k tomu, aby se jejich strach z celého zážitku změnil v hlubokou vděčnost a klanění se svému Pánu, Marek to viděl jinak. Pro něj z celého toho příběhu vznikl dojem, že i když tehdy Ježíš učedníky zachránil a pomohl jim šťastně doplout ke břehu, oni stejně zůstali nevnímaví. Jan považoval na celém příběhu za podstatné pouze to, jak Pán Ježíš přispěchá učedníkům na pomoc, a nijak neřešil myšlenku, že on také vyhledával samotu, aby se mohl modlit, a že někdy musel být vůči učedníkům dokonce i dost nekompromisní, aby si uchoval kousek soukromí.
Ano, takoví jsme. Pro každého z nás je podstatné něco jiného. Platilo to kdysi, a platí to i dnes. Zatímco jednoho osloví v církvi zpěv a hudba, druhému je to vcelku jedno a vyhledává spíše možnost osobních diskusí nad Biblí. Ještě někdo jiný považuje za zázrak, když se naše společenství i když pomalu, ale přece jenom nějak rozrůstá, pro jiného to ovšem není nic zas až tak podstatného. Každý z nás je jiný a Bible nás učí, že máme právo být každý jiný, a to i v tom, jak vnímáme víru a zvěst o spasení. To, co jeden rád neustále zdůrazňuje, může být pro druhého naprosto nepodstatné, nebo dokonce až otravné. To, co evangelista Matouš rozpracovává dopodrobna, nemusí Lukášovi stát ani za to, aby se o tom zmínil. Ano, Lukáš není Matouš a Matouš není Lukáš. Díky Bohu za to. Právě této vzájemné odlišnosti jednotlivých biblických svědků vděčíme za to, že Bible je tu pro každého. Že každý člověk má možnost být její zvěstí zasažen a proměněn. Amen.
Kázání v neděli 13. srpna 2017 Phanuel Osweto