První čtení z Písma: Jonáš 3, 10 a 4, 1–11 Bůh viděl, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. A neučinil tak. Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k Hospodinu a řekl: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil.“ Hospodin se však otázal: „Je dobře, že tak planeš?“ Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: „Lépe abych umřel, než abych žil.“ Bůh se však Jonáše otázal: „Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?“ Odpověděl: „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“ Hospodin řekl: „Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“
Druhé čtení z Písma: Filipským 1, 21–30 Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry, abyste se mohli mnou ještě více chlubit v Kristu Ježíši, když k vám opět přijdu. Jenom veďte život hodný Kristova evangelia, abych viděl, až přijdu, nebo nepřijdu-li, abych slyšel, že zakotveni v jednom Duchu vedete jednou myslí zápas ve víře v evangelium a v ničem se nestrachujete protivníků. Jim je to předzvěst zahynutí, vám však spasení, a to od Boha. Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět; vedete týž zápas, jaký jste u mne viděli a o jakém nyní slyšíte.
Evangelium: Matouš 20, 1–16 Ježíš řekl svým učedníkům: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: „Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.“ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: „Co tu stojíte celý den nečinně?“ Odpověděli mu: „Nikdo nás nenajal.“ On jim řekne: „Jděte i vy na mou vinici.“ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: „Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!“ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: „Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!“ On však odpověděl jednomu z nich: „Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ Tak budou poslední první a první poslední.
Milé sestry a bratři
V dnešním prvním biblickém textu jsme četli slova Jonášova: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil.“ Jonáš zde ve své modlitbě vyznává Hospodinu, proč dal přednost cestě do Taršíše před cestou do Ninive. On vlastně už od začátku příběhu ví, jak se Bůh zachová, že bude milosrdný, shovívavý, a že dá obyvatelům Ninive šanci, ale ve skrytu duše s tím nesouhlasí. Jonáš po Bohu chce, aby splnil, co jeho ústy řekl: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“ Jako by pro Jonáše milosrdný Bůh nebyl Bohem. Jeho představa o Bohu, který stvořil nebe i zemi, je jiná. Jonáš, ale mnohdy i my, si vůbec nepřipouštíme možnost, že bychom se mohli někdy dostat do situace, ve které se nacházeli obyvatelé Ninive. Co pak budeme dělat? Budeme pro sebe žádat přísný trest, smrt, anebo se oblékneme do žíněné suknice, budeme se postit a spoléhat na Boží milosrdenství stejně jako Jonáš, když jej spolkla velká ryba? Připomeňme si jeho modlitbu: „V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. A já jsem si řekl: „Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť; co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!“
Ano, až ve chvílích soužení, stejně jako Jonáš, voláme k Hospodinu a uvědomujeme si, že je to jedině Bůh, který nás může zachránit, u kterého je spása. Najednou, jedná-li se o nás, toužíme po Bohu, jehož spravedlnost k nám bude milosrdná. Pro nás jde o dvě slova, která k sobě moc neladí, spravedlnost a milosrdenství. Ale je to právě Bůh, který je dokáže ve svém konání propojit.
Pojďme se ale nyní na chvilku věnovat evangelijnímu textu, který při povrchním čtení, není jednoduchý na pochopení. Hospodář každé ráno najímá dělníky na práci. Někteří dělníci si ráno přivstali, aby měli jistotu, že práci dostanou. Celý den se lopotí na slunci, jen aby si vydělali denár pro sebe a své rodiny. A pak tu jsou další čtyři skupiny dělníků, kteří přicházejí různě během dne, a i oni dostávají práci. Při výplatě všichni dostanou denár, a tak se není čemu divit, že těm, kteří přišli jako první, se taková praxe nelíbí. Asi bychom se zachovali stejně. Rozhořčení dělníků dokážeme lidsky pochopit, je nám blízké to, co prožívají. Jen si vzpomeňte, kdy se něco podobného stalo i vám. Například v práci, léta odvádíte kvalitní práci a pak se dozvíte, že ten, který nastoupil před měsícem na stejnou pozici má vyšší plat. Není to nespravedlivé? Ti odvážnější si půjdou říci o zvýšení platu, ti méně odvážní se budou vnitřně užírat. Jako by je zevnitř nahlodával červ. Možná, že si i někdo řekne: Jestli je Bůh takový nespravedlivý, pak se obejdu raději bez něj.
O tom, co je spravedlivé měl Jonáš i dělníci jasno. Za hřích smrt, za vykonanou práci náležitou odměnu. Bůh je svým chováním ale staví do situace, kterou nechápou. Představuje jim spravedlnost, kterou nelze přijmout jinak než vírou. Spravedlnost Boží, která je založena na milosrdenství. A tak také odpovídá Jonášovi: „Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“
Jde o spravedlnost Božího království, do které nás uvádí Kristus mocí vzkříšeného. Spolu s Kristem nás Bůh probudil k novému životu a odpustil nám naše viny. „Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili jeho milost, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.“ (Ef 1, 5-6) A jsme-li nyní díky Kristu pod Boží milostí, máme hledat především to, co je nad námi, k tomu máme směřovat, k Božímu království. Na otázku, jak to učinit, nám již odpověděl Jan Křtitel, když kázal v judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Mt 3, 2) Svým pokáním, obrácením svého smýšlení, měl Jonáš odpovědět na Boží milosrdenství, kterého se mu dostalo, a ne hněvem.
A co máme pochopit z podobenství o dělnících na vinici? Odpověď nalezneme opět v Kristu, který nás smířil s Otcem a spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Usmířil nás s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil nepřátelství. (volně Ef 2, 14 a 16) Ano, nyní jsme jedno tělo, tělo Kristovo a společně máme hledat a snažit se budovat spravedlivé Boží království. Zde není prvních a posledních, všichni jsme povoláni k práci na vinici. Neříkám, že nebudeme někdy cítit nespravedlnost, ale právě v těchto chvílích si připomeňme Boží milosrdenství, kterého se nám dostalo v Ježíši Kristu, že i nám bylo odpuštěno.
Tak jako nás přesahuje Bůh, přesahuje nás i jeho spravedlnost. Sami nejsme schopni ji naplnit a někdy ani pochopit. Boží spravedlnost není jednorázovou událostí, ale děje se neustále a skrze Ježíše Krista je přinášena do světa. A kde žije Kristus? No přeci v nás, my jsme jeho tělem, tím se odlišujeme od světa. Nebuďme proto těmi, kteří rozdělují, ale těmi, kteří se při prosazování spravedlnosti dokáží držet Krista i za cenu kříže. Bůh nám v tom pomáhej. Amen.
Zdena Chaloupková 24. září 2023