První čtení: Přísloví 29, 23-27 Člověka poníží jeho povýšenost, kdežto kdo je poníženého ducha, dojde slávy. Kdo se dělí se zlodějem, nenávidí vlastní život: slyší kletbu, a nic neprozradí. Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku, kdo však doufá v Hospodina, má v něm svůj hrad. Mnozí usilují naklonit si vladaře, ale soudcem všech je Hospodin. Spravedlivým se hnusí podlý člověk, svévolníkovi se hnusí, kdo jde přímou cestou.
Druhé čtení: 1 Petrův 5, 5b-7 Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť `Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost´. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu `svou starost vložte na něj´, neboť mu na vás záleží.
Evangelium: Lukáš 14, 1.7-11 Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor. Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: „Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: `Uvolni mu své místo!´ a ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval a řekne ti: `Příteli, pojď dopředu!´ Pak budeš mít čest přede všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Milé sestry a milí bratři,
tato Ježíšova slova, která slyšíme z dnešního podobenství, jistě všichni dobře známe. Zároveň, co se týče míst na hostině, odmalička jsme byli vedeni ke skromnosti. Všichni také víme, že je slušné sednout si ke stolu teprve tehdy, když si posadí lidé starší a váženější. Zdá se tedy, že nás tu Ježíš neučí nic jiného než starý dobrý zvyk.
Co tedy máme před sebou? Máme opravdu jen návod, jak neutrpět při hostině ostudu? Když nám Ježíš radí: „Sedej si raději dozadu. Lepší je, když tě pak povýší, než kdybys musel s hanbou opustit přední místo, kam nepatříš.“ všichni v duchu souhlasíme. Než se sám chválit a upozorňovat na sebe je lepší mlčet a čekat, až nás pochválí druzí. Jsou ovšem lidé, kteří to nevydrží a pochválí se sami. Někdy takové chování může mít nepříjemné důsledky až ostudu.
Jenže v našem textu nejde o návod ke slušnému chování, ale o podobenství, které moudře vypráví o Božím království.
Tím ten příběh dostává úplně jinou dimenzi. Na hostině totiž probíhá povýšení velmi rychle. Kdo si sedne skromně dozadu, ten se tam sotva ohřeje, a už přichází hostitel a hned ho povýší. Efekt skromnosti je tedy oceněn velmi brzo. Celá hostina pak již probíhá podle správného zasedacího pořádku. Vážení v čele a méně významní vzadu. Ale Ježíš tuto krátkou chvíli čekání, než nás uvedou na správné místo, vztahuje na celý náš pozemský život.
Příchod hostitele je tu obrazem příchodu Božího království. Teprve tehdy dostaneme místa, jaká nám náleží. Ale až do té doby – tedy celý náš pozemský život – nám přísluší místa vzadu! Zde se neslibuje žádná rychlá satisfakce a povýšení, ale naopak dlouhé čekání, až přijde pán hostiny, aby udělal pořádek. Pro Ježíše je však i toto pro nás dlouhé čekání na spravedlnost krátké. Musíme ho přece srovnat s tím, jak dlouhá a nekonečná radost nás čeká v Božím království.
Ježíšova slova nás tedy vedou k pokoře a slušnosti, která se bezprostředně nevyplácí a nepřináší rychlé ovoce. My na těch zadních místech většinou strávíme celý život! Jen zcela výjimečně se již nyní najde někdo, kdo ty skromné a tiché postrčí dopředu. Naše práce a služba bude oceněna, až přijde hostitel, a na toho dosud čekáme.
Být křesťanem a Ježíšovým učedníkem je tedy těžší, než se na první pohled zdá. Není to nic laciného. Není to cesta k rychlému úspěchu. Někdy je to doslova cesta kříže. Cesta ponížení a osobní oběti. A přece je to již nyní cesta radostná a vděčná. Jako křesťané víme, že jsme na tu hostinu byli pozváni. A to přece není málo. Zatímco ostatní se derou o přední místa a jsou buď pyšní, nebo zklamaní, že již dosáhli, nebo ještě nedosáhli své cíle, nám stačí k radosti samotný fakt, že jsme byli pozváni. Nic víc nám není třeba. Klidně můžeme zůstat vzadu, protože až přijde Kristus – nebude už předních ani zadních míst. Boží království – alespoň jak já si ho představuji – bude jeden velký kruh a Kristus uprostřed. Všichni k Němu budeme mít stejně blízko. Nikdo nebude víc a nikdo míň. Všichni budeme v čele, protože žádné vzadu už nebude. Pouze ti, kteří se nedali pozvat, těm bude v tu chvíli smutno a těžko. Poznají totiž, že je pozdě.
Ale teď ještě pro nikoho pozdě není! K čemu je dobré řadit se již dnes do fronty a hádat se, kdo z nás bude první a kdo druhý. Hostina přece ještě nezačala. Až se začne skutečně nosit na stůl, dostane se na všechny, kteří přišli. Proto můžeme žít v klidu. Nic nám neuteklo a neuteče.
Tohle je pro nás obrovská výhoda. Když víme, že jsme byli Kristem pozváni a také jsme toto pozvání přijali, můžeme si užívat života a Boží dobroty už nyní. Proto je nám docela dobře i vzadu. Ta pravá hostina začne teprve tehdy, až přijde Kristus. A ten si nás seřadí sám a docela jinak, než lidé. Jen blázen se stále někam žene a dere. Moudrému člověku stačí, že byl pozván, a dřív než začne hostina, užívá si všeho kolem. Všechno, co kolem sebe vidí, mu již nyní připomíná přicházející království – krása přírody, vznešenost hudby, lidská laskavost – za tím vším nachází Boží blízkost a lásku.
Kdo přijal pozvání Ježíše Krista, dobře ví, jakého vyznamenání se mu díky Boží milosti dostalo. Proto si dovede již nyní vážit každé radosti ze života, má radost z práce, kterou může konat, neváhá pomoci a rozdělit se svým bližním a neohlíží se přitom, zda z toho něco má a zda jiní náhodou nemají víc. Kdo ví, že jeho budoucnost je v rukou Ježíše Krista, nemusí se bát, že ho někdo předběhne a odstrčí. To je to tajemství víry, které tak mnozí hledají. Amen.
Kázání 8. září 2019 Phanuel Osweto