První čtení: Izajáš 45, 1–6 Toto praví Hospodin o svém pomazaném, o Kýrovi: „Já jsem ho uchopil za pravici, pošlapu před ním pronárody, rozvážu opasky na bedrech králů, zotevírám před ním vrata, brány už nebudou zavírány. Já půjdu před tebou, vyrovnám nerovnosti, rozrazím bronzová vrata, železné závory zlomím. Tobě dám poklady v temnotě skryté i sklady nejtajnější a poznáš, že já jsem Hospodin, který tě volá jménem, Bůh Izraele. Kvůli svému služebníku Jákobovi, kvůli Izraeli, vyvolenci svému, jsem tě zavolal tvým jménem; dal jsem ti čestné jméno, ač jsi mě neznal. Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není.
Druhé čtení: 1 Tesalonickým 1, 1–10 Pavel, Silvanus a Timoteus tesalonické církvi v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj. Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách; před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. Víte, jak jsme si kvůli vám počínali, když jsme byli u vás. A vy jste jednali jako my i Pán, když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého. Tak jste se stali příkladem všem věřícím v Makedonii a v Acháji. Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili. Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.
Evangelium: Matouš 21, 14–22 I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí a on je uzdravil. Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě „Hosanna Synu Davidovu“, rozhněvali se a řekli mu: „Slyšíš, co to říkají?“ Ježíš jim odpověděl: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: `Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu´?“ Opustil je a vyšel ven z města do Betanie; tam přenocoval. Když se ráno vracel do města, dostal hlad. Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A ten fíkovník najednou uschl. Když to učedníci viděli, podivili se: „Jak najednou ten fíkovník uschl!“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: `Zdvihni se a vrhni se do moře´ – stane se to. A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit.“
Sestry a bratři, pokoj vám!
Scházíme se dnes, ale trochu jinak, kvůli situaci kolem nás. Jsme v tomto sboru od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se nyní spojit prostřednictvím sdílení Božího slova formou kázání. Ať už přímo v této budově nebo daleko z domova, pojďme se na chvíli soustředit a rozjímat nad slovy, která pro nás Bůh na tento den připravil.
Jistě jsme si všimli, že všechny texty dnes naznačily velikost našeho Boha. Ukazuje nám to text z proroka Izajáše, kde máme příběh perského krále Kyrose, který dobyl Babylon a stal se, ač pohan, osvoboditelem vyvoleného národa. Je nazýván „pomazaný“, jako by byl králem v Izraeli. Proto v tom můžeme vidět a pochopit velikost Hospodina, který je schopen pro své dílo záchrany použít i někoho, kdo Ho nezná a kdo nepatří k Jeho lidu.
Pak slyšíme pozdrav a díkůvzdání apoštola Pavla a jeho spolupracovníků – Silvana a Timotea. Radostně vzdávají díky Pánu Bohu za činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději, kterou tesalonický sbor měl v Ježíše Krista. Je to uznání, že s nimi je Bůh, který je veliký a dokáže skrze lidi konat podivuhodné skutky. Stejně o velikosti našeho Boha mluví evangelista Matouš, když slyšíme o skutcích Pána Ježíše, který uzdravuje různé nemocné a dává lidem znovu naději.
Slovo o naději je nám v této chvíli velmi blízké, když pozorujeme problémy v našem světě. Každé takové problémy se můžou stát neřešitelné, když místo toho, abychom hleděli na Boží velikost, upřeme svůj pohled na vlastní slabost. Spolehneme-li se jen sami na sebe, jsme ztraceni. Bez víry v Boha se člověk ztratí. Může se ztrácet z čista jasna jako ten fíkovník, který Ježíš proklel, když u něj nenašel ovoce. Ano, možná se zeptáme, jestli opravdu byla nutná taková příkrost ze strany našeho Pána? Ovšem vidíme, že suchý fíkovník není jediným obsahem našeho evangelia.
Na začátku se totiž dějí jinačí divy. K Pánu Ježíši v chrámu přistoupili slepí a chromí a On je uzdravil. Ježíš uzdravuje, a ne ledajaké nemocné. Má před sebou vysloveně těžké případy. Lidi dlouhodobě postižené. Lidi beze zraku, lidi ochrnuté a zmrzačené. To není jenom lékařská diagnóza, to je přímo společenské zařazení. Handicap odsunul dotyčné lidi na okraj. Udělal z nich doslova outsidery.
Však i my dnes, vytísněni koronavirem, jsme od sebe odděleni a nesmíme společně ve sboru chválit jméno našeho Pána, jak jsme zvyklí. Někteří museli zůstat doma. Přesto se dovídáme o velikosti našeho Boha, který skrze Pána Ježíše koná tyto skutky a spojuje nás, ať jsme tady nebo někde jinde.
Matouš píše, že přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a On je uzdravil. Pán Ježíš však koná více než jen uzdravení. Ježíš jim totiž dodal kuráž a oni pronikli přes neviditelnou společenskou hranici. Děti jásají a vykřikují větu, kterou zaslechly kdysi „Hosanna Synu Davidovu“. Možná to byla dětská hra, Ale vadí to? Tahle nefalšovaná radost? Radost z Ježíše mezi námi, radost z Ježíše prosazujícího Boží velikost dnes a tady?
Divy se dějí uprostřed nás, když je Kristus s námi. Když se Ježíš ráno vracel do města, dostal hlad. Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu, ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A ten fíkovník najednou uschnul. Je zarážející, jak zostra si Ježíš vyřizuje účty se stromem bez plodů. A ještě víc zaráží, že – podle poznámky v Markově evangeliu – Pán Ježíš tak činí na sklonku zimy, kdy fíky prostě nerostou. Kdopak by v Česku chtěl v dubnu sklízet jablka? Je bláhové o Velikonocích hledat na fíkovníku fíky. Těžko pochopit, co to Ježíš vyvádí.
Ale řeč je o víře a o tom, co všechno víra očekává. Hlavní není, že Pán Ježíš strom usuší, nýbrž že od stromu čeká pomoc. Ježíš přistoupil ke stromu ve víře, že na něm fíky objeví. Proč by se nemohly objevit, když jsou postižení uzdravováni a děti zpívají „Hosanna Synu Davidovu“? Jaký div je větší? Nachází-li Pán na fíkovníku jen listí, pak to znamená, že ten strom už není schopen fíky nést. Už skončila jeho plodná léta a teď je vyřízený. Ať tedy raději uschne, je čas, aby byl vykopán, a na jeho místo ať vysadí nový strom, aby občerstvoval kolemjdoucí.
Sestry a bratři, fíkovník je znamením toho, co víra očekává. Fíky v zimě. Víra očekává naději v našeho Boha, který je veliký a může nás uzdravit a ochránit v našich temných chvílích. Živý Bůh očekává od nás víru, a ne pochybnost. „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem… Říká Ježíš. Nejde o nějaký měřitelný výkon víry, víra nemožné věci očekává. Když se modlíme, počítáme hlavně s budoucností, která je otevřená. S budoucností, která připouští všechno možné i nemožné. Počítáme s královstvím, které je přítomné tam, kde se scházejí dva nebo tři ve jménu našeho Pána. Amen.
Phanuel Osweto 18. října 2020