První čtení: Žalm 71,1–6 Utíkám se k tobě, Hospodine, kéž nikdy nejsem zahanben! Pro svou spravedlnost mě vysvoboď, pomoz mi vyváznout, skloň ke mně své ucho, buď mou spásou. Buď mi skalním příbytkem a budu se tam uchylovat stále. Rozhodls o mé záchraně, tys můj skalní štít, moje pevná tvrz! Bože můj, pomoz mi vyváznout z moci svévolníka, z rukou bídáka a násilníka. Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám. Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o tobě bude znít stále.
Druhé čtení: Efezským 6, 10–17 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje´ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také `přílbu spasení´ a `meč Ducha, jímž je slovo Boží´.
Evangelium: Jan 6, 26-29 Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ Řekli mu: „Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ Ježíš jim odpověděl: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“
Milí v Kristu, pokojné ráno vám všem!
Po roce se vracíme na společný tábor, kam jsme přijeli hlavně proto, abychom si odpočinuli aspoň na chvíli od všedních starostí. Především bychom měli být Pánu Bohu vděční za to, že se díky Němu opět scházíme jako velká Boží rodina. Zároveň si všimněme toho, že se i Ježíš vrátil do Nazaretu po těžkých dnech služby. Před týdnem jsme četli Jeho příběh, jak nasytí pět tisíc mužů, k tomu ženy a děti. Ten pokrm, který lidé dostali, je posiloval, a tím zázrakem Ježíš posilnil také své učedníky, zemdlené těžkou službou, tím, že jim ukázal svou moc.
Ano, přišli jsme si odpočinout a nabýt síly, ale Kristus zůstává nejdůležitějším zdrojem našich sil. Když s Ním máme dobrý vztah, když patříme mezi ty, kteří hledají svou sílu u Pána, pak nám určitě nabídne možnost stále čerpat z tohoto zdroje. V jedné písničce, která je zhudebněným textem našeho druhého čtení, je výzva hledat sílu u Pána ještě intenzivněji:
Svou sílu hledejte u Pána,
v jeho veliké moci,
oblečte Boží zbroj,
meč Ducha zvedněte výš.
Svou sílu hledejte u Pána,
v jeho veliké moci,
a s modlitbou v síle Ducha jděte dál.
Nemusíme se bát v těžkých dobách,
když srdce se svírá,
když nás hřích jako sůl v očích pálí a sžírá.
Vždyť Bůh spásu nám nabízí,
s Božím slovem, štítem víry, jsme svobodní.
https://zpevnik.proscholy.cz/pisen/1096/svou-silu-hledejte-u-pana
Bůh nám nabízí spásu, jestli s Ním budeme mít vztah. Není to nějaké obchodování – něco za něco, nýbrž bychom si měli sami uvědomit velikost Boží lásky k nám. Ale víme, že, jak řekl Ježíš v jednom podobenství, někdy jsme jako semena, která nikdy nepadla do úrodné půdy a místo toho, abychom vydali dobrou úrodu, je z nás málo úrody anebo cestou vadneme. Čas odpočinku je také čas přemýšlení. Buďme Bohu otevření a zkusme přemýšlet a třeba zjistit, jestli je náš vztah s Bohem takový, jaký by měl být.
Dobrý vztah nejen s Bohem a odpočinek jsou věci, které dnes lidem schází. Ale i v době Pána Ježíše se učedníci mohli radovat v blízkosti jejich Pána a i přes těžké životní situace, skrze které jako Kristovi služebníci procházeli, Mu zůstali věrní. Pravý odpočinek pro naše duše je tak u Krista – v Jeho slávě.
Velmi důležité v našem evangelním čtení je, že Ježíš řekl těm, kteří Ho hledali, to, co měli dělat a co bylo podstatné. To slovo slyšíme i my dneska při našem shromáždění, je to slovo pro každého z nás: Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť. Jak nádherné, že Kristus nám přišel ukázat cestu do věčného života! Ano, může se nám zdát, že ten věčný život je něco nám vzdáleného, něco, co není teď až tak podstatné. Ale kdo z nás ví délku svého života? Kdo z nás může měnit Boží plány? Nikdo.
Ale pojďme pozorovat, jak reagovali lidé v našem příběhu, když slyšeli Ježíšovo slovo. Řekli mu: „Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ Tak co mám dělat? To je nejčastější otázka, když lidé slyší o tom, že potřebují Boha. Kolik mám zaplatit desátků? Jak můžu pomáhat potřebným? Musím chodit na všechny akce církve? To je přirozená odpověď přirozeného člověka: Co já můžu udělat, abych měl pokoj s Bohem?
Co se týče konkrétní věci, Ježíš říká, že nemůžeme udělat vůbec nic, co by nás jen o milimetr přiblížilo k Bohu. Žádná činnost, žádný skutek milosrdenství, oběti ani dobré skutky nemůžou zaplatit to, co Bohu dlužíme. Když vaše dítě rozbije míčem sousedům okno, půjdete a nové sklo jim prostě zaplatíte. Tím bude váš dluh vyrovnán a váš vztah se sousedy bude v pořádku.
Ale za naše hříchy nejsme Bohu schopni dostatečně zaplatit. Mzdou hříchu je smrt. Ř 6, 23. Dokonce ani to, že bychom umřeli, není dostatečná hodnota, která by srovnala u Boha to, co Mu dlužíme. Tak veliký je dluh, jako Bůh je svatý. Proto trestem za hřích je věčná smrt – není to bezvědomí nebo konec existence, ale je to vědomý stav duše a těla, které nesou tíhu trestu po věčnost, a není úniku, není vysvobození, není konce. Jen pustá hrůza, zbavená i té nejmenší Boží dobroty.
Jak máme tedy jednat? (28), aby se to Bohu líbilo? Co máme dělat, abychom byli zachráněni? Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal. (29) Jediné, co po nás Bůh chce, je, abychom důvěřovali Jeho Synu. Žádná práce z naší strany nestačí. Bůh chce víc – jde Mu o naše srdce. Ježíš touží po našem srdci.
Jsem si jist, že kázání jsme už slyšeli dost a možná také občas si řekneme, nemusím každou neděli do kostela. Ano, tisíce lidí také přišlo za Ježíšem. Měl úžasnou příležitost jim kázat a výsledek? Jenom dvanáct jich zůstalo, kteří Mu pevně důvěřovali a nakonec dostali pověření. Nepromarněme čas, který nám Pán tady na zemi dal, pro dočasné věci, zážitky, pro zábavu, pro to, co těší tělo, ale vložme svou energii do hledání toho, co je duchovní realitou věčného života. Amen.
Phanuel Osweto, kázání na sborovém soustředění 2. srpna 2021