První čtení: Skutky 10, 34-43 A Petr se ujal slova: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“
Druhé čtení: Koloským 3, 1–4 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.
Evangelium: Jan 20, 1–18 První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená `Mistře´. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“
Sestry a bratří, pokoj vám!
Máme před sebou pozoruhodný příběh a chceme jít do hloubky tohoto příběhu, abychom pochopili poselství prázdného hrobu. Někteří z vás si možná vzpomenou na Charlieho Chaplina, britského komika, který si udělal velké jméno před mnoha desítkami let v dobách němých filmů. Zemřel v prosinci 1977 ve věku 88 let a byl pohřben na hřbitově ve Švýcarsku. O pouhé dva měsíce později však jeho tělo v hrobě chybělo. O pohřešovaném těle začaly kolovat různé fámy. Jedna hollywoodská zpráva dokonce naznačovala, že byl vykopán, protože byl Žid pohřbený na nežidovském hřbitově.
Pravda o zmizelém těle byla odhalena až o 11 týdnů později. Ukradli ho dva mechanici, kteří za jeho vrácení požadovali výkupné 400 000 liber.
Dnes ráno se také vracíme k dalšímu případu chybějícího těla v hrobě. Ale tentokrát to nebylo proto, že by tělo ukradli vykradači hrobů, ale protože to bylo tělo Ježíše Krista, který vstal z mrtvých.
Bylo asi 6 hodin v neděli ráno v dubnu roku 30 našeho letopočtu. Ježíš zemřel na kříži 39 hodin před tím a Jeho mrtvé tělo bylo uloženo v zahradní hrobce, celé zabalené do plátna a potažené kořením. Skupina žen, které toho všeho byly svědky, se nyní tohoto nedělního rána vydala k oné hrobce, aby dokončily balzamování Jeho těla dalším kořením. Cestou přemýšlely, jak se dostanou do hrobky, když věděly, že její vchod je zakrytý velmi velkým kamenem. Ale když dorazily k hrobce, tyto ženy dostaly šok svého života: vchod do hrobky byl již otevřený a tělo chybělo!
Možná bychom mohli dnešní den klidně nazvat Rolling Stone Day – den odvaleného kamene. Velký kámen byl odvalen, ale hrob je prázdný. Ježíš tam není. Marie přichází truchlit k hrobu a zjišťuje, že něco je jinak, než má být.
Prázdný hrob ji nepodnítí k víře, ale spíše v ní vzbudí obavy o osud mrtvoly. Kdo jsou „oni“, kdo „odnesli Pána z hrobu“? Židé? Josef z Arimatie a Nikodém? Vykradači hrobů? Zahradník? V podstatě má Marie pravdu. Nechová se nerozumně, ale naopak. Její uvažování je naprosto logické.
Aby se prázdný hrob změnil v místo radosti, musí být odvalen kámen z jeho vchodu. Musí přijít víra v Ježíšovo vzkříšení. Milí přátele, kámen byl od vchodu odvalen ne proto, aby Ježíš mohl vyjít ven, ale aby učedníci mohli vstoupit dovnitř. Aby mohli vstoupit, uvidět a nalézt víru. Tu víru v prázdném hrobu nalezl onen druhý učedník, kterého Ježíš miloval. My a další pokolení už nebudeme mít možnost vstoupit do hrobu a vidět pruhy plátna, budeme však mít Písmo, zejména janovský příběh, a budeme se v každém ohledu ztotožňovat s vírou učedníka, kterého Ježíš miloval. Pochválen buď jméno našeho Pána!
Ježíšovo vzkříšení z mrtvých je výjimečné. Ježíš je víc než Lazar, kterého vzkřísil v jedenácté kapitole. Když Ježíš zavolal Lazara z hrobu, vyšel ovázán pruhy látky – odznaky smrti. Ježíšovy pruhy látky zůstaly v hrobce. Milovaný učedník vešel do hrobky, uviděl a uvěřil. Prázdný hrob a odložená plátna se mu staly znamením vzkříšení. Ježíš nemá odznaky smrti, protože je branou k životu věčnému.
Co pro nás znamená Ježíšova smrt a vzkříšení? Prázdný kříž a prázdný hrob jsou Božími účtenkami, které nám říkají, že náš dluh byl splacen. Jsou nám znameními, že Boží lásku nepřemůže ani smrt. Ježíš pronáší pouze slovo odpuštění, nikoli odsouzení. A kdykoliv člověk nachází odvahu žádat o toto odpuštění, Pán nikdy nenechá takovou prosbu bez povšimnutí.
Janovo evangelium nám ale ještě vypráví druhý příběh prázdného hrobu. Příběh, který začíná tam, kde milovaný učedník uvěří a uvolní scénu pro Marii. Ta přichází zlomená do hrobu a náhle se setkává s Božími posly.
Bůh opět začíná jednat, aby zvrátil bezvýchodnou situaci, ve které se Marie nachází. Právě teď je totiž frustrovaná, vyděšená a plná obav o mrtvolu. Nyní ale přichází poselství shůry, které probudí k životu víru a vírou život. „Proč pláčeš?“ ptali se. Marie jim pak sdělí závěry svého uvažování: „Odnesli Pána a nevím, kam ho položili.“ (Jan 20, 13)
Marie se otáčí a za ní stojí Ježíš. V ten okamžik se rozplývá veškerá pochybnost, nejistota i strach. Marie najednou stojí před vzkříšeným Ježíšem a radostně volá: „Můj mistře!“ Ježíš je tím dobrým pastýřem, který své ovečky zná jménem, jak to o sobě říkal: „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne.“ (Jan 10, 14)
Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.” Ježíš říká Marii, ať se Ho (už) nedotýká. Dovedu si představit, jak Marie skočila Ježíšovi kolem krku, když Jej poznala. Přijde mi nemožné neobejmout maminku, když se vracím třeba domu v Keni. Když ji vidím po delší době, přijde mi nemožné se jí nedotknout.
Ta druhá polovina Ježíšova výroku je ještě lepší: říká, že Jeho Otec je naším Otcem a Jeho Bůh naším Bohem. Této radostné zprávy se Marie stává poslem. Na počátku nedokázala Marie pochopit slova poslů; později se sama stává poslem evangelia.
Její obava o mrtvolu je bezvýznamná po setkání se vzkříšeným Ježíšem. Ano, i pro nás platí dnes ráno toto poselství reálna. Z dobré zprávy o vzkříšení se stává každému z nás skvělá zpráva o obnoveném vztahu s Bohem. Ježíšova smrt a vzkříšení se stávají počátkem nového věku, ve kterém je věřícím Bůh mnohem blíž, než si myslíme. Spolu s Marií stojíme na počátku nového věku jako součást nového Božího lidu, pravého Izraele, skrze který Bůh chce změnit svět dobrou zprávou evangelia.
Rád bych v tomto vyprávění pokračoval, protože ten příběh je základem naší víry. Ale zakončím výzvou k přisvojení si této naděje, kterou máme z prázdného hrobu. Ježíš, než vzkřísil Lazara, Martě řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ (Jan 11, 25–26)
Právě Ježíšovo vítězství nad smrtí je klíčovým poselstvím Velikonoc. Připomínka této skutečnosti je aktuální vždy, tedy i dnes. Zejména v situaci, kdy při pohledu na mnohá lidská neštěstí, přírodní katastrofy i války nedaleko od nás si začínáme uvědomovat, že poklidný a spokojený život není samozřejmostí. Při pohledu na vzkříšeného Krista však můžeme pociťovat naději i v situacích, v nichž bychom za jiných okolností nenacházeli sebemenší útěchu. Hrob je prázdný, a jak tedy budeme pokračovat? Na to odpovidá apoštol Pavel v textu, který jsme také dnes slyšeli. Protože jste byli vzkříšení s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte , a ne k pozemským věcem.
Milí přátelé, v této cestě ať nám neustále dopomáhá přítomnost našeho Pána v našem životě. Amen.
Phanuel Osweto 9. dubna 2023 Hod Boží velikonoční