texty: 1 Sam 16, 1b.6–7.10–13; Ef 5, 8–14; J 9, 1–41
kázání: Z poměrně obsáhlých textů se budeme věnovat jen několika veršům. V příběhu o pomazání druhého (ale ve významu prvního a nejdůležitějšího) izraelského krále – krále Davida – čteme: Když Samuel spatřil Elíaba, řekl si: „Jistě tu stojí před Hospodinem jeho pomazaný.“ Hospodin však Samuelovi řekl: Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ Samuel (prorok a kněz), ve své době nejvýznamnější duchovní autorita v Izraeli, je Bohem poslán do Betléma k muži jménem Jišaj. Jednoho z jeho osmi synů má pomazat za budoucího krále, který zaujme místo v čele izraelského národa. Král v Izraeli nebyl jen politickou figurou, protože svůj úřad zastával z Božího pověření. Osoba krále a jeho vztah k Bohu (jeho poslušnost, podřízenost Božímu vedení a plnění jeho příkazů) měla přímý vliv na kvalitu víry Izraelského národa jako celku. Proto tak záleželo na srdci krále, tj. na jeho vnitřní zbožnosti, která se přímo odrážela v jeho jednání.
Vidíme, že ani tak duchovně vyspělá osobnost, kterou nepochybně Samuel byl, nedokázala rozpoznat Božího pomazaného. Jeho lidský úsudek se ukázal jako nedostatečný. Bůh musí Samuelovi Davida jasně označit: „Nuže, pomaž ho! To je on.“
Naše schopnost posuzovat určité skutečnosti, životní situace, lidi, s nimiž se setkáme, je omezená. Možná jsme sami zažili to, že jsme museli svůj pohled na nějakou věc, situaci nebo osobu přehodnotit, poupravit, případně uznat svůj omyl. Přiznejme si, že nemáme patent na poznání, na rozum. Zároveň ale přiznejme Bohu, že on jediný ho má. A uvědomme si, že to není špatně, když nám ukazuje, co máme dělat, jak máme přistupovat k druhým lidem. Buďme otevřeni jeho vedení. Připraveni uposlechnout jeho pokyny, i když se nám to třeba nezdá. A to z jednoho prostého důvodu – protože vidí mnohem dál, pronikne hlouběji a vidí vše v daleko větších souvislostech, než jsme my vůbec schopni obsáhnout. A poslouchejme ho také proto, že všechno, co dělá, dělá ze správné motivace – z lásky k lidem.
Láska projasňuje, prosvětluje náš život. Lásku, kterou nás zahrnovali rodiče, babičky, dědečkové, manželé, manželky, synové, dcery, dokážeme vnímat, přijímat a předávat dál. Ale stejné je to i s láskou Boží, která navíc dokáže obsáhnout celek stvoření. Kéž nás vědomí toho, že jsme milováni nejen lidmi, ale Bohem samým vede k tomu, o čem píše apoštol Pavel: Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu … A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.
Pokud jsme si přiznali, že Bůh vidí mnohem lépe a dál než my; pokud jsme přijali, že jsme Bohem milováni, pak logickým vyústěním toho všeho je naše touha žít jako děti Boží, děti světla. Naše touha nás vede k tomu, že se budeme ptát a zkoumat: co se Bohu líbí, a co ne. Že budeme kriticky posuzovat svoje myšlení a jednání nejen z našeho lidského pohledu, ale i z Boží perspektivy, nakolik jsme toho schopni.
Křesťanství není teorie o Bohu. Jde o životní styl s jasnými projevy. Víra z nás musí vyzařovat. Jedině tak může svými paprsky osvětlovat životy lidí kolem nás. Učme se lásku Kristovu, kterou prožíváme, předávat dál. Aby i ti, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, vstali z mrtvých. Aby stejně jako nám i jim zazářil Kristus.
Ke slepci v evangeliu, proniklo světlo Kristovo ve dvojím smyslu. Jak jsme četli: Jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím. (mluví o fyzickém uzdravení ze slepoty). Je i druhá slepota, z níž můžeme být uzdraveni (slepota duchovní): „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane,“ a padl před ním na kolena.
Podobáme se takovému slepci, dokud se k nám Ježíš z lásky neskloní, neuzdraví náš pohled na svět, na sebe sama i na lidi kolem. Musíme prohlédnout, poznat a vyznat, že: Věříme v Ježíše Krista, Syna Božího, Světlo ze Světla, Život ze Života, jenž od Otce přišel, životem svým zlo světa i smrti přemohl, aby nám získal království Boží věčné. (Velké vyznání víry CČSH) Ježíš se stal jedním z nás, On je světlo světa, On je láska naplno zjevující Boží moc a slávu.
Stal se člověkem, jako my. Nebyl ušetřen projevů zla, které tragicky ukončilo jeho život. Zemřel v utrpení na kříži jako zločinec. A po svém vzkříšení bude znovu přítomen mezi námi – v Duchu svatém, aby přemáhal spolu s námi zlo, které je v nás a mezi námi. Zlo v nejrůznější a nejhrůznější podobě, které provází a bude provázet naše životy, dokud vše neskončí Božím vítězstvím, až se naplní čas. Dnešní evangelium-dobrá zpráva nás ujišťuje, že do všeho zlého a tragického, co prožíváme a čím jsme obklopeni, se vlamuje Boží světlo, Boží láska a milosrdenství, které od nás není nikdy daleko.
Ježíš navrátil slepci nejen fyzický zrak, ale vrátil jej zpět do společenství víry, z něhož byl kvůli své nemoci vyřazen. Jaká bude jeho víra? Farizejská? Farizeové představovali ve své době reformisty. Byli svými současníky chápáni a mnohdy obdivováni jako opravdoví horlitelé pro Boží věci. Nebo má jít cestou Ježíšovou? Plody obojí víry na sobě slepec zakusil. Farizeové ho vyslýchali, označili za hříšníka a vyhnali ho. Ježíš slepce vyslechl, uzdravil a znovu vyhledal. Dal mu poznat pravou Boží lásku jako jeho Spasitel (Zachránce).
Ježíš sám na sobě ukazuje skutečné lidství, ke kterému nás Bůh pozval ve stvoření. Ukázal nám cestu, jak žít v souladu s Boží vůlí. Nebuďme slepí jako farizeové, kteří věřili, že už vědí, že už poznali, jak to všechno s Bohem a vírou v něho je. A tak poučovali druhé, místo aby se sami nechali poučit. Nechme se raději ozařovat a uzdravovat světlem Boží lásky a dobroty, dokud máme čas. Amen.
Ivana Doubravová 19. března 2023