První čtení: Exodus 24, 12–18 Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vystup ke mně na horu a pobuď tam. Dám ti kamenné desky – zákon a přikázání, které jsem napsal, abys jim vyučoval.“ I povstal Mojžíš a Jozue, který mu přisluhoval, a Mojžíš vystoupil na Boží horu. Starším řekl: „Zůstaňte zde, dokud se k vám nevrátíme. Budou tu s vámi Áron a Chúr. Kdo něco má, ať se obrací na ně.“ Mojžíš tedy vystoupil na horu a horu přikryl oblak. A Hospodinova sláva přebývala na hoře Sínaji a oblak ji přikrýval po šest dní. Sedmého dne zavolal Hospodin na Mojžíše zprostřed oblaku. Hospodinova sláva se jevila pohledu Izraelců jako stravující oheň na vrcholku hory. Mojžíš vstoupil doprostřed oblaku. Vystoupil na horu a byl na hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí.
Druhé čtení: 2. Petrův 1, 16–21 Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře. Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci. Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.
Evangelium: Matouš 17, 1–9 Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“
Dnešní čtení z evangelia nám připomíná velikou událost, která se stala v Ježíšově životě. Nadpis ve všech evangeliích mluví jasně – Proměnění na hoře. Při čtení evangelia podle Matouše zjistíme, že šest dní před touto událostí se začaly dít různé věci. Nejprve na cestě s Ježíšem u Cesareje Filipovy Šimon Petr vyznal, že Ježíš je ten zaslíbený a očekávaný Mesiáš a Syn Boha živého.
Ale pak začal Ježíš tak divně mluvit. O svém utrpení, smrti a o vzkříšení. A zase se ozval Petr, aby varoval Ježíše před takovými věcmi. Ale Pán jeho varování velmi razantně odmítl. A pak říkal: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.
Tohle všechno jim vrtalo hlavou, zvlášť Petrovi, když jeho a ještě Jakuba a Jana vede Ježíš na vysokou horu. Co se asi bude dít v té samotě? Co můžou očekávat – jestli je Pán vede na vysokou horu, bude se dít něco významného. Vždyť na vysokou horu, jak jim vyprávěl, Ho vyvedl na samém začátku po křtu ďábel. Ukázal Mu najednou všechnu politickou moc nad světem a řekl Mu: tu ti dám, když se mi pokloníš. A na jinou horu, pamatujete, vzal nás, ale taky mnoho dalších lidí s námi, a proslovil tam svoje horské kázání: Blaze vám, chudí duchem, plačící, tiší, milosrdní… blaze vám. Na hoře Bůh pozval Mojžíše, aby se mu zjevil a předal zákon a přikázání.
Na té hoře – svědčí později Petr v našem druhém čtení – byl Ježíš náhle úplně jiný, když přijal od Boha čest a slávu. Jakoby Hospodin sám nad nimi rozjasnil svou tvář, až je obklopil svou milostí – takový byl najednou Ježíš. Petr doslova říká, že se nedali vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali moc a slavný příchod Pána Ježíše Krista jako očití svědkové Jeho velebnosti. Ano, Ten, který před pár dny mluvil o utrpení, smrti a vzkříšení, které Ho čekají v Jeruzalémě, je najednou obklopen Boží slávou, na kterou si učedníci a další věřící budou dlouho pamatovat.
A najednou si učedníci uvědomili, že tam nejsou s Ježíšem sami. Ale všímají si také Mojžíše a Eliáše! A rozmlouvají s Ježíšem. Ale proč právě Mojžíš a Eliáš? Co mají tihle tři společného?
Odpověď nám dává Písmo, které ukazuje, že všichni dostali těžký úkol: Pro Mojžíše: nasadit se pro osvobození Božího lidu z ponižujícího otročení. Pro Eliáše: mluvit o vysvobození z modlářství, které panovalo v jeho době. Mojžíš i Eliáš měli své vrcholné chvíle, ale taky museli snášet těžká protivenství a prožívali chvíle bolestné samoty. I o tom si s nimi měl Pán Ježíš co vykládat – aspoň takto to tuším. A pak, hlavně: Mojžíš i Elijáš měli podivný závěr života. První zemřel, mimochodem na hoře Nébo, přesně na hranicích zaslíbené země, do níž nevešel. A druhý byl na vrcholu odsud vzat. Ale Mojžíšův hrob se nenašel. A Eliáš byl vzat v ohnivém voze přímo k Bohu, a tak taky nemá hrob. Tak i ten paradoxní závěr mohl být zřejmě předmětem jejich rozhovoru s Ježíšem. Vždyť On předpovídal pro sebe podobně paradoxní cíl. Ale ještě je tu jedno, o čem Mojžíš a Eliáš s Ježíšem mohli rozmlouvat. Tím, jak skončili, něco nedokončili. Ještě mají přijít a doříct to, dokončit to. Ještě se na ně čeká.
A pak, bratři a sestry, slyšíme, že Petr nedokázal jen naslouchat. Jsme tu taky přece k něčemu! Tak jako my někdy: Ještě jsem tu já! Jsem tu přece k něčemu! Petr řekl Ježíšovi: Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.
Evangelista Lukáš říká, že Petr nevěděl, co mluví. Byl tak vyveden z míry, že plácnul nesmysl. Ale to přece naznačuje, že církev vyrůstá z toho, co přesahuje naše chápání – někdy ani my nerozumíme Boží cestě, a Bůh nás dokáže pěkně překvapit.
Petr nevěděl, co si s tím mimořádným zjevením Ježíšovy slávy počít, a tak je chtěl aspoň na čas zadržet. Pod stánky z větví. V tom je přece naše myšlení podobné. Krásné okamžiky a setkání tak zadržet, zachytit. Jenže setkání s Boží slávou se nedají zachytit pod naše stavbičky, ať už je chceme vytvořit rukama nebo myšlenkami či slovy. Ani současnou super technikou to nedokážeme.
Ale za tou Petrovou reakcí je ještě něco. Napovídají nám to souvislosti tohoto příběhu. Petr vyznal Ježíše jako Mesiáše, Syna Boha živého. Ale nemohl se smířit s tím, že má Ježíš trpět a být zabit a třetího dne vzkříšen. Proto když pak na hoře spatřil Ježíše oslaveného, přes všechno nechápání to muselo vyhovovat jeho myšlení. Ano, Pane, tak to má být. Tak se mi líbíš. Při tom zůstaňme. Zůstaňme tady, kde je to jasné, a nevracejme se zpět do té bídy dole, do toho lidského zmatku, a do těch temných věcí, o nichž jsi mluvil. Tady je nám s Tebou dobře.
Petrovi ani nám se nechce do následování Ježíše, které znamená zapírat sama sebe a nést svůj kříž. Ale to je zřejmě ten nejhlubší důvod, proč vzal Pán Ježíš Petra a další dva s sebou na horu, kde jim dal spatřit svou oslavenou tvář. A proto taky my o tom máme slyšet. Petr ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil… a z oblaku promluvil hlas: Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte. Bůh přichází k nám, lidem nechápavým. Laskavě, ale jednoznačně dává slyšet, že Ježíšova cesta je Boží cesta. Lidé si o Něm třeba myslí své. Mnohým je dnes lhostejný. Proto: Toho poslouchejme. Ukazuje nám, že máme být vůči Bohu poslušní, ať dokážeme na chvíli se zastavit a poslouchat Jeho hlas.
Ano, o poslušnosti v dnešním světě tolik neslyšíme, protože každý chce dělat to, co se mu líbí nejvíc. A přece právě to z hory Ježíšovy proměny i my slyšíme: Toho poslouchejte.
Sestry a bratři, tam na hoře proměny nešlo zřejmě jen o proměnu Ježíše. Světlo proměny chce zřejmě dopadat i na učedníky. I na nás. Naše proměna se stává na cestě poslušnosti Ježíše. Toho poslouchejte, vzkazuje nám Otec nebeský. A ne své zlé sklony, ne své strachy, ne výčitky z minulosti. Jeho poslouchejme a budeme od toho všeho osvobozováni. Buďme proměňováni Jeho světlem nejenom dnes, ale každý den našeho života. Amen.
Phanuel Osweto 23. února 2020